To lidské

Strach, že nejsem dost dobrá

24. října 2017 v 14:31 | Faun
Před třemi lety, než se narodila první dcera, trápil mě pocit, že nikdy nebudu dobrá máma, protože jsem od svojí mámy mnoho dobrého nepoznala. Bála jsem se, že jí předám mindráky, které mi straší v hlavě, které jí zničí život a sociální cítění. A k myšlenkám na toto téma mě mimoděk přivedl jeden chytrý komentář u minulého článku. Opět se mi rojí v hlavě otázky a bojují spolu o mou pozornost.

Abych začala od začátku, je snadný někomu napsat, jak na houby je. Když ho neznáte a nikdy nepoznáte. Ale moje děti nikdo kvůli mně odsuzovat nebude, to fakt ne! A proto tento článek. Protože nemusím být sama, kdo v sobě má zakořeněný pocit nedostatečnosti, který se čas od času vydere na povrch. Díky pokrytci.

"Táta je jenom jeden"

22. října 2017 v 16:43 | Faun
"Táta je jenom jeden", napsal jako odpověď jeden chytrák mému spolužákovi ze základky na facebooku. Teprve před týdnem jsem zjistila, že se mu rozpadá rodina. Těhotná manželka i s prvorozeným synem odešla do na honem honem pronajatého bytu a Tomáš zůstal v tom starém sám. Žena na facebookovém profilu sdílí citáty jako "Kéžby byla láska jako tetování- na celý život!", on zase v depkách a stesku po rodině prohlašuje, jak sice rozumí, ale nechce o ně přijít. Rozumím, že je těžkè představit si variantu, že vaše děti vychovává někdo jiný. Ale protože jsem z rozvedené rodiny, mám na to jiný pohled.

Na střední jsem v hodině Německého jazyka zaslechla pojem, který přesně odpovídá tomu, co cítím. Patchwork familie. Výsledek není původní motiv, ale zapadá do sebe. Je různě sešitý, nakombinovaný, ale je to celek. Jeden kus. Samostatná jednotka. Hotovo.

Zvolit si volit

21. října 2017 v 16:56 | Faun
A ono toho bylo napsáno už moc a ani teď, když se hlasy sčítají, nejsou emoce ustálené. Pořád je o čem mluvit, co předpovídat a odvolávat se na nesplněné sliby těch a oněch. Protože toho bylo napsáno moc, včerejší a dnešní volby komentovat nebudu. Slibuji. Budu komentovat volby všeobecně.

Jinak jsem volit šla, v doprovodu mých úžasných holek, které u volební komise (především výborně naložená Zuzi, co rozdávala úsměvy) vzbudily vlnu nadšení. Původně jsem doufala, že bych alespoň jednou byla u něčeho sama, abych se soustředila a v klidu dala svůj správný list do obálky a nehodila to roztržitě někomu jinému. Nevyšlo to, muž byl ve vedlejší Kamenici předsedou komise a tak bylo rozhodnuto. Holky půjdou se mnou. Na jednu stranu jsem se bála, že Lucinka bude předvádět, jaká je, když nechce spolupracovat. Nebo se mi Zuzi bude snažit utéct z náruče. A samozřejmě bude ostuda, jako výsledek asi milionu možných scénářů.

Jsem totiž sportovec

13. října 2017 v 16:56 | Faun
Před měsícem mi zvonil telefon ve velmi nevhodnou dobu. Normálně mi na záchod volá můj táta, občas muž, který mi potřebuje říct, že "si dá ještě jedno a jde" nebo potřebuje, abych se okamžitě podívala do lednice a řekla mu, co potřebujeme koupit. Minulý měsíc to byla, překvapivě, paní s průzkumem a nabídkou vitamínů. A protože jsem měla času na rozdávání, trpělivě jsem jí odpovídala na otázky. "Ano, jsem žena." "27, devadesátý ročník." Dokud se nezeptala "Sportujete?" To jako fakt? Na druhé straně opravdu sedí někdo, kdo nezná mě a ani moje tyranky a v tuto chvíli mu neskonale závidím. Nadechuji se a věrohodně říkám "Ano, velmi často." "Povolání? Rodičovská dovolená třetím rokem."

Stránka 45 a můj sexuální život

28. září 2017 v 15:05 | Faun
Ano, také jedna ze zábavných otázek, které jako rodič začnete řešit více, než by se vám líbilo. Nemluvě o tom, že vám dvě cácory nemusí chtít spát ve stejnou dobu. A když už spí, taky tak napůl už spíte.

-------
Nedávno jsem na facebooku narazila na výzvu. Nalistujte v knize, která je vám nejblíž, stranu 45 a přečtěte první větu. Ta totiž popisuje váš sexuální život v druhé polovině roku. Senzace. Volovina jak vyšitá, takže akorát pro mě. Na straně 45 se už většinou něco děje, příběh je v plném proudu. I podle vlákna komentářů se jednalo o celkem slušnou divočinu. Beru do ruky rozečtenou Šťastnou knihu a dívám se nevěřícně na tu jednu větu... Začíná mi na této stránce kapitola "Spánek se stal tím, čím býval sex." Jo, konečně mě někdo chápe. Takže možná v následujících několika měsících budu upejpavá frigida, ale mám šanci, že se aspoň vyspím.
-------

"Tak ji nech taky jednou vyhrát!"

6. září 2017 v 17:32 | Faun
To jsem dneska říkala několikrát Lucince. Vařila jsem a holky mi pod nohy házely molitanový míček, který se kolikrát od něčeho odrazil a skončil na druhé straně místnosti. Tak se za ním obě opice honily, aby ho se smíchem ta první poslala na další cestu na druhou stranu. Jo, hra na hlavu.

Štvalo mě, že vždy musela být první Lůca. Zuzi mohla běžet po nohách nebo po čtyřech, nebylo to nic platné. Prostě starší sestra musí být rychlejší, to dá rozum. Jako bych taky mohla čekat něco jiného. A asi jsem vlastně čekala. Říkala jsem několikrát, aby nechala sègru taky vyhrát. Protože si miminko nemusí chtít hrát s holčičkou, co musí být vždy šéf.

Zbývá se modlit

25. července 2017 v 9:00 | Faun

"To je vidět rozdíl mezi tvojí mámou a tou mojí. Tvoje máma čas od času přepošle inzerát na nějaké bydlení v okolí. Taky by možná k sobě na večer vzala Lůcu, abych měla na krku jen Zuzi, zatímco bych balila jako divá. Aby mi prostě nevisely dvě cácory na teplácích. A hlavně, tvoje máma se nabídla, že by nám pomohla s kaucí na byt, kdybychom se někde domluvili. A moje?", hlas mi vyletěl do výšin a já musela polknout.

Moje máma je úkaz. A napsala jsem se o tom taky dost. Navíc se její stav opět zhoršil, dojíždí do Prahy na chemo, čtvrtý nádor na mozku. Taky jsem ji v minulosti zklamala, když jsem se rozhodla odejít nejen z domu, ale hlavně z náboženství, ve kterém mě vychovávala a měla jistou vizi, kam by se mohl můj život ubírat, což mým rozhodnutím padlo celé do kytek. Ale holky nás opět uvedly do slušného a komunikujícího stavu, který potrvá tak dlouho, dokud nezačne holkám říkat, co se bohu líbí a co ne. Jo, bůh. Proto mě její reakce na informaci, že se budeme stěhovat, jen nevím kam, vlastně ani nepřekvapila. Spíš pobavila.

"No, chápeš to? Mail o dvou odstavcích. V prvním rozvláčné info, že chápe, proč nechceme zůstat, kde jsme, ale neví, co by s tím mohla udělat víc, přesto si to jako někdy ráda přečte. A druhý, delší, že když odcházela od mého táty, spolehla se na Jehovu a ten jí pomohl, tak bych to měla taky zkusit. Ale nebude to zadarmo, že tahle bůh nefunguje. Že taky za to na oplátku něco chce, ale to bych věděla, kdyby mi za ty roky něco v hlavě z bible zbylo, ale o tom silně pochybuje. Ale pozor, bude se za nás modlit."


Nevím, jestli máte někdo praxi se stěhováním z nedávné doby, ale tady je to fakt děs. Nejen, že jsme si vybrali prázdniny. To se chtějí stěhovat všichni, protože netaháte krabice v mrazu a děti nepřestupují na školu uprostřed školního roku. Navíc tahle strana kraje je předražená, protože je tu dobré spojení do Prahy. Někde objevíte inzerát a den od zveřejnění už prostě není. A to hledáme bydlení už měsíc.

Minulý týden jsem našla inzerát na pronájem 2kk, v prvním patře, u náměstí v Jílovém. Zavolala jsem tam a už byl pryč. Ale pán mi do deseti minut zavolal zpět, že se bude stěhovat jiný nájemník a uvolnil by se byt ten samý, ale o patro níž. A taky bychom měli sklep na kočárek a manželovo kolo. A děti nevadí, na patře už jedna rodina je. Mám zavolat zítra, jak to vypadá a jsem nervózní jako prase. Nechce se mi z domu se zahradou. Nechci se loučit s klouzačkou, pískovištěm a dalšími krámy, co tu holky mají na hraní. Ani s růžemi, hořcem a keři rajčat, co už pomalu zrají. A stáleplodící sazenice jahod, jak bez nich budu žít?! A slepičky moje! Ale na druhou stranu vím, že jestli ten byt nevyjde, budu po dlouhé době, a poprvé kvůli stěhování, řvát. Brečet, až se holky budou vyděšeně ohlížet, co se to mámě stalo. Protože mi to drásá nervy zabavovat je doma, když prší, číst knihy, balit krabice a odnášet je do prádelny, odkud je potom jen naložíme do auta. A Zuzi během balení celou dobu pláče, protože se mě snaží chytit za nohavici kalhot a já ji s krabicí v ruce jen povalím na zadek a jdu hodit další hrstku našich věcí na hromadu, kterou snad potom zase složím a udělám nový domov. Snad. Pokud to zítra vyjde a jestli ne, budu hodně zklamaná a unavená.

S tchýní jsem se nedávno o útrapách hledání bavila. Svým způsobem mě uklidňuje. Je racionální, akční, inspirativní, logická, tvůrčí. Je účetní. Má ráda pořádek a aby měla jistotu, že se něco udělá dobře, buď si to udělá sama, nebo obvolává, zařizuje a dohlíží. Nevěří na boha a v kostele nebyla už desetiletí. Je aktivní. Přesně to moje máma není. Prý bývala, než jsem se narodila. A než přišla paní ke dveřím s knížkou, kterou by si mohly spolu číst. Tchýně mi do kolejí mojí mámy nezapadá. A to je moje máma- přiznejme si- mladší. Říkala, že několik jejích známých se během nedávné doby stěhovalo. A všichni na to potřebovali minimálně půl roku, než něco našli. Povzbudivé. Představa dalších pěti měsíců mě omyla jako tsunami. Abych odlehčila atmosféru, zmínila jsem se o mailu od mojí mámy a především o druhém odstavci. "A víte, Jano, že by to nebyl zase tak blbej nápad? Můžete se už jenom modlit, aby to skončilo dřív než za půl roku."

Tak vám moc děkuju!

Nová podoba rodiny

24. července 2017 v 17:51 | Faun
Co si budeme povídat, je jednoduché zaměňovat pojmy a dojmy v otázkách, které vnímáme citlivě. A jsme předpojatí, zaslepení a nedůvěřiví. A já jsem také, protože v mnoha dětech vidím ty svoje, umím si vybavit, jaké holky byly v tom věku a jak krásné by byly, pokud by byly větší. Jsem jednou mámou.

No a o tom to je. Že se to bere tak, nějak, jak to říct kulantně: samozřejmě. Žena je máma tím, že odnosí, porodí a vychová děti. Muž je otec, když má tentononc s maminkou, o děti se po narození stará. Jo, to je přece rodina.

Byl vydán rozsudek, že se do rodného listu dítěte může jako druhý rodič zapsat i druhý z partnerů. To není kuriozita. Jde ale o registrovaný pár dvou mužů a miminko odnosila paní v Americe. To je ten zádrhel. Pro mnoho povolaných, kteří se nebrání vypustit z pusy (nebo napsat prsty do komentářů na soc. síti) svoje rozhořčení nad zvráceností proti přírodě. A odvolávat se při tom na poznamenání nebohého dítěte, které bude muset žít s vědomím, že "maminka ho vyměnila za peníze a vesele si žije někde za velkou louží".

Práskneme do bot

2. července 2017 v 13:51 | faun
A nebo do koní, zabalím všechno do krabic a prázdný pokoj s kuchyní zamkneme a klíč dáme tam, kde bývala rohožka. Prostě ze zvyku.

Máme všeho dost. O životě s alkoholikem jsem vám už říkala a asi mi to dost vlezlo na mozek. Sice se říká, že si s partnerem berete i jeho rodinu, ale nenapadlo mě, jak doslova se to jednou bude týkat mě a mých holek. A muž sám má všeho plné kecky. Přepis domu a pozemku na švagra byl už jen poslední kapkou. Odejdeme. Je to to nejrozumnější, co můžeme udělat. Kdekoli bude lépe. Kdekoli. Protože zatím nevíme kam. I kdybychom šli do bydlení menšího, než máme teď (a to je malinké 1+1), půjdu ráda a budu šťastná, že naše děti budou v klidu, bez stresu.

Velká

18. června 2017 v 7:23 | faun
Čas letí. Tento týden byl plný dojmů a adrenalinu, ale jeden moment ve mě zůstane.

Lucinka dostala a dala svoji první pusu. Jo, ta malá Lucinka, co jí jsou dva roky a devět měsíců. Pusa. Už není jen maminčina a tatínkova. Až vám to dovyprávím, zjistíte, že je spíše stále tatínkova a po tatínkovi. Mrcha po tatínkovi.
 
 

Reklama