Psáno Lucii

Hlasitá

22. října 2017 v 9:00 | Faun
Bývám dost unavená. Asi ty nejlepší mámy nejsou unavené nikdy, nebo alespoň neukazují svoje slabé chvilky před dětmi. Já utahaná jsem a strašně, strašně moc mě bolí hlava. Neumíš si ani představit, Lucinko, jak moc mě bolí hlava.

Jsem náchylná na uši. Jako malá jsem měla často záněty středního ucha, často mě babička vodila na proplachování uší a stejně jako u dvou generací žen v naší rodině, i u sebe čas od času pozoruji, že mám výpadky sluchu. Slyším zvuk, ale nerozumím. Musím se tomu člověku soustředěně dívat na pusu a teprve potom chápu, co říká. A do toho toto.

Sesterská láska

27. září 2017 v 16:42 | Faun
******
Dnešní polední procházka mi vrátila po dlouhé době úsměv a klid. Tatínka máme zase na montáži a trávíme týden bez něho. Motáte se mi pod nohama, děláte nepořádek, počasí nás kolikrát nechce pustit ven a já jsem vděčná, že dnešní oteplení vykouzlilo tak krásné chvíle.
*******

Už rok a měsíc se vlastně děsím. Nebo ani ne. Neděsím. Děsila jsem se první půlrok. Protože jsem nevěděla, jak vzdorující Lůce ulehčit ten fakt, že už není a nebude jenom sama. Princezna všech, jedinná na světě, na rukou poponášená a všechny okouzlující. Ale že je tady malé miminko, co si taky nárokuje mámu, hlavně v oblasti hrudníku a náruče. A tátu hlavně v oblasti náruče. A že to miminko pláče, chce mazlit, chce si hrát a zkoumat i věci, které patří Lucince.

První víkend u babičky

17. srpna 2017 v 8:24 | Faun
Jsou prostě momenty, moje Lucinko, ze kterých jsem měla husí kůži. A občas ji asi ještě budu mít. Budu mít, protože se týkají tebe, tvojí věčně potřeštěné hlavinky a všech nápadů a všelijakých scénářů, které se mohou udát, beze mě. To je pro mě asi to nejhorší.

Ne, že bych babičce nevěřila, to určitě ne. Babička vychovala tatínka a oba strejdy, takže bych se nemusela bát, že by si s tebou neporadila. A navíc si přála holčičku, kterou získala, až když ses narodila ty. Takže přicházela v úvahu možnost, že si uděláte holčičí jízdu s pletením copánků, ovocnými knedlíky s tvarohem a máslem, s oblékáním panenek. Co víc si přát.

Když nekoukáte

23. května 2017 v 12:26 | faun
To si buď jistá, beruško, že mě tím postáváním za zadkem už štveš. Ať se postavím kamkoli, vždycky se mi nacpeš pod nohy, jakmile utíkám na záchod, ty jdeš, samozřejmě, za mnou a zatímco dělám, co dělám a tvářím se, jak se při takové činnosti prostě tvářím, ty se mi postavíš ke kolenům a upřeně mě pozoruješ. Proto ti dávám vědět, že bych byla velmi vděčná, kdybys byla méně stíhačkou a nechala mě dýchat. Naštěstí i tak mám občas prostor pro svoje kratochvíle.

"Pán", ne "děda"

28. července 2016 v 17:09 | faun
Možná ti někdy někdo bude tvrdit, že je jedno, jak tebe přijmou příbuzní tvého vysněného muže a jemu může být stejně jedno to, že mu my, tvoji rodiče, máme chuť urvat hlavu a vykopnout ji z okna. Budeš mladá, optimistická a zamilovaná a bude ti vlastně jedno, co si kdo o tom říká. Ten pocit znám, sama jsem ho prožívala, když jsem poznala tvého tátu. Opravdu moc lidí mi říkalo, abych vzala nohy na ramena a odstěhovala se co nejdál. Neměli mě ale tehdy varovat před ním, to rozhodně ne. Měli mě varovat před jeho otcem, který s námi dodnes žije v druhé půlce domu. Faktem totiž je, že ti sice nakrásně může být fuk, že tvoje skorotchýně je slepice nebo že tchán je vypitý debil, ale chtě nechtě si je přibíráš do svého života. A buď si ten život spolu užíváte, nebo se užíráte.

O tvém "dědovi" jsem měla iluze velmi krátce. Už za měsíc jsem věděla, že se rádi mít nebudeme a náš vztah bude našponovaný jak guma od trenek, ve kterých kolikrát chodil močit přímo před naše kuchyňské okno. Co za naschvály nám dělal, to si nechám pro sebe, že mám k někomu špatný vztah já, neznamená, že si ho musíš ve starším věku pěstovat sama a přebírat moje šrámy na sebe. V době, kdy věděl, že se narodíš, jsem naivně doufala, že se alespoň málo změní. Je přece něco jiného nenávidět manželku syna a vlastně úplně cizí ženskou a stejným způsobem nenávidět i čtvrtinu vlastních genů předanou ve štafetě další generaci.

Za poslední měsíc se moje úšklebky na něho ve chvílích, kdy se my tři potkáme na zahradě, stávají častější. A kyselejší. Už loni mě zlobilo, že se kolikrát zastaví, sleduje tě, jak dovádíš na dece, usměje se na tebe a ve chvíli, kdy projevíš zájem a jdeš k němu nebo natáhneš ruce, se otočí a uteče před tebou zpět do bezpečí domu. To bylo ale loni a čas ti dal možnost zapracovat na rychlosti i jistotě v sandálích, takže teď ho hravě dohoníš a povídáš mu. Většinou o tátovi, protože o tátovi povídáš ráda. A vždy tě opraví a umlčí tím, že "on není táta, ale děda". Poslední týden mám chuť mu za tuto větu s výskokem kopnout do hlavy.

Začalo to jako malé kousance od molušek, molušky to ale nebyly ani omylem!

Široký úsměv mámy

8. července 2016 v 14:31 | faun
Nejen ctižádostivé potvory chtějí schovat všechny snahy za mrkání a úsměv...

Pokud to v minulém článku vyznělo tak, že mrkací technika a široký úsměv jsou jen zbraněmi malých, mladých a pubertálních holek, tak se musím opravit a doplnit. Ne, i já občas mrkám a zkouším zářit, abych si zvedla šance. Ať už jde o cokoli.

I dospěláci předstírají. Já předstírala krátce před tvým narozením a tvůj tatínek taky. Já seděla na zadním sedadle auta a tvářila se, že mám zaražené prdy a vůbec mi není tak hrozně, jak mi ve skutečnosti bylo, protože jsem věděla, že po mě tvůj táta čas od času hází oko ze sedadla spolujezdce a zkouší odhadnout, jestli je průšvih nebo bude za chvilku. Byl vyplašený a jako chlap zvyklý sám snášet různé bolesti, nebyl schopný popasovat se s tím, že je zle mě a on s tím nic nemůže udělat. A tak jsem dělala, že jsem se přejedla fazolí a s každým stahem v břiše jsem se kousla do ruky, abych nevydala ani hlásku. A stejně mi to nebylo nic platné. Protože vím, že tvůj táta přesně tohle věděl a znal mě už tehdy moc dobře. Věděl, že se snažím vypadat statečně a snažím se mu celou cestu usnadnit tím, že se svíjím na sedadle ve chvílích, kdy nekouká. Dokonce se mi potom přiznal, že v duchu počítal a koukal se na mě záměrně jen ve chvílích, kdy předpokládal, že mi bolest poleví, aby ukázal zájem o mě, ale zároveň mi nekazil moje snažení o předstírání, že tohle zvládnu levou zadní.

Usměvavé mrkající holčičky

5. července 2016 v 15:59 | faun
Už dlouho ti říkám, že nemá cenu plakat zbytečně. Že hezké holky, co se tak krásně smějí, by neměly plakat vůbec. To by měly nechat těm ošklivkám, co vypadají hrozně i s úsměvem. Na druhou stranu je mi jasné, že tohle moje povídání jednou možná bude mít za následek, že si o sobě budeš myslet moc. A budeš mít snahu být vždy ta, která určuje pravidla, bude mít poslední slovo a začne se šklebit a krčit ret (jako táta), když nebude podle tvého přání.

Ani jsem si zatím nevšimla, jestli to kluci vůbec dělají. Jestli přijdou s širokým úsměvem a doufají, že z rodičů něco vymámí. Cokoli- čokoládu, hračky v obchodě nebo ovladač od televize. Zatím jsem si toho nevšimla, ale většinou v této pozici vidím holky. Načančané, s očima přes půlku hlavy, mrkající pomalu a zřetelně a s andělským úsměvem. A jakmile se jim žádaná věc objeví v dosahu, rychlostí zmrzlé cílevědomé Jezinky pevně sevřou v ruce vše, co chtěly a co dostaly. A smůla, mámo, nedám- už nikdy více!

Kočkomilka

2. července 2016 v 13:24 | faun
Vlastně ani nevím, kde se to v tobě vzalo. Na začátku jsi totiž byla blázen do plyšových medvědů. Potom ti ale děda přivezl jako dárek plyšovou zrzavou kočku se smutnýma očima a tys začala šílet po kočkách- bez ohledu na to, jestli se chtěly kamarádit ony.

Pokud jednou vymřeme...

30. června 2016 v 9:56 | faun
I to se může stát, protože "člověk je sám o sobě velmi inteligentní tvor, ale lidstvo jako společnost je úplně pitomé a snadno ovlivnitelné uskupení bez určitého směru".


Stát se může cokoli. Můj problém je, že pokud se to nestane za mého života, může se to docela dobře stát za toho vašeho, Lucinko. Mám přece na tebe náskok 24 let, na Zuzku ještě víc. A kdo ví. Otazníků zda a proč je mnoho a tak ti alespoň na dobu, než půjdeme všichni a všechno společně do kopru, můžu zanechat alespoň dvě možnosti, které by podle mě mohly nastat. Ne, že bych měla křišťálové koule a viděla budoucnost, ale vycházím z předpokladu, že sobeckost a hloupost jsou bez hranic. A nevšímavost s prospěchářstvím, bohužel, taky. Jak ráda bych se pletla a nakonec nás všechny smetl nějaký roj šutrů, abychom za ten konec nemohli sami...

Co s nymfomaniakální puberťačkou?

8. dubna 2016 v 9:37 | faun
Říká se, že se nejlépe dají překonat věci na základě vlastní zkušenosti. A co když žádnou takovou nemám? No, babo raď!

Teprve pár let jsem mámou a už se děsím toho, co bude dál. Už teď říkávám věci, které jsem neměla v plánu nikdy říct nahlas, nebo jsem alespoň počítala, že jako správná prudérní matka budu tyto věty říkat, až mě v patnácti budeš posílat ven, abych viděla svět takový, jaký je a ne jaký byl v dobách mého mládí. Díky výlevům, které si nenecháváš jen na doma, občas prohlašuju, že by sis měla počkat až ti bude 30, budeš mít vystudovanou DAMU a budeš hrát v Národním, kde ti za takové móresy budou cpát neslušný prachy a rozhodně nemáš plýtvat talentem teď na ulici zadarmo pro všechny kolem.
 
 

Reklama