Plácám si játra

Blbka u doktorky 1/2

24. září 2017 v 22:55 | Faun
Zahrabat se v posteli, číst si, spát třeba 20 hodin denně nebo z postele sledovat filmy a usrkávat čaj- to jako máma prostě nemůžete. Naštěstí se mi tato kratochvíle, kdy běhám kolem dětí s nudlí u nosu nebo šátkem na krku, vyhýbá velkým obloukem. A holkám taky, co víc si přát?! Tak proč prudím s doktory?

Protože starší Lucinka měla ve čtvrtek třetí narozeniny a s tím spojenou kontrolu u paní doktorky.

Jaké to je na mateřské

19. srpna 2017 v 14:15 | Faun
Tak mám od včerejška hlavu jako pátrací balon. Brouka mi nasadil článek, psaný nedbale a spíš mi vyzněl jako štěk. Protože jsem nervóza a snažím se držet v klidu, neodpovídala jsem do komentáře nějakou zbrklost a dala si pro jistotu čas. Do dneška.

Oříšek je už jen to, jak někomu bez dětí, navíc muži, přiblížit, co prožívají ženy (dalo by se končit už v tomto bodě, protože pochopit ženy... Chápete, ne?!) na rodičovské dovolené s dítětem. Jedním, dvěmi, třemi, xyz. Rozumím vašemu zmatení, pánové, když kamarádi otcové popisují život s dětmi jako peklo, očistec a občasné nebe v jednom. Ale celkově myslím, že už jen filmů o rodičích a dětech vzniklo dost. Třeba Martin a Venuše s, pro mě nezapomenutelným, rozhovorem mezi trojnásobnou mámou a dědou: "Občas mám pocit, že jsem s dětmi na pustym ostrově, kam jednou za týden připluje výletní loď. Vystoupí Martin, udělá si pár fotek s domorodcema a zase vodpluje." "A už jsi mu je zkusila hodit na krk?"

Drazí sousedé

23. července 2017 v 7:37 | Faun
Když jsem četla Vejce a já od Betty MacDonald, záviděla jsem jí. Že to k jedněm sousedům měla šest a druhým sedm kilometrů. Samozřejmě, pokud jste společenský tvor, vzdálenost vás ubíjí. Ale já bych to brala. Všemi deseti. Honem.

A to na tom nejsem tak špatně. Bydlím zatím stále na vesnici, máme možnost chodit na zahradu, kterou nevyužíváme a nemáme sousedy přímo za zdí našeho domu. Mělo by to být ještě celkem dobré. Všude to máme kousek a protože nejsme na návsi, je celkem jedno, jak kolem domu chodím oblečená a jestli mi děti blbnou polonahé nebo nahaté úplně.

Přesto ani tady o sousedské hádanice nebyla nouze. Jasně, když nesekáte trávu a nemáte upravené záhonky, tak o vás drby kolují. Že jste do větru, jak asi nic nestíháte a kdo ví, jestli se stíháte starat alespoň o svoje vlastní děti, když už na to ostatní kašlete. Ale to se děje všude.

Hodná a blbá

20. července 2017 v 14:24 | Faun
O hodných holkách, co se dostanou do nebe, a zlobivých, co se dostanou úplně všude, jsem slýchala už na základce. Byla jsem hodná. Vždy hodná. A neprůbojná, uťáplá a vděčná za to, když se se mnou vůbec někdo bavil. Na střední se mi ale svět pootevřel a já si přála být i trochu mrcha. Nebo alespoň tou Femme, co zanechá v životě každého stopu. Být Zorro, co na hrudě kolemjdoucích mečem čmárá Z. "Byl jsem tu, Fantomas."

Předevčírem mi přišla další kniha na přání a protože holky usnuly náhodou společně a na docela dlouho, přelouskala jsem prvních 30 stran. Barboru Šťastnou s touto knihou potkávám prvně. A Dobrá tak akorát jsem taky. Za sebe můžu říct, že prvních 30 stran má hlavu a patu, takže jsem zvědavá na zbytek. V jedné kapitole se Barbora věnuje právě těm hodným holkám a protože mě ta myšlenka zaujala, podělím se o ni teď, i když mám knihu rozečtenou a na soudy o knize je brzy.

Jedenáctkou z Kamenice

24. května 2017 v 19:07 | faun
Já chápu, že byste chtěli, aby věci fungovaly jinak, aby bylo všechno podle papíru a vy se načas dostali z bodu A do bodu B. Přesnost, spolehlivost, nuda. To v místech, kde dávají lišky dobrou noc, nemá žádnou moc.

"Ale já tady mám vytištěný jízdní řád a žádná poznámka, že bychom měli čekat na přípoj z Prahy, tady není. A je tu napsaný čas odjezdu 10:53, to už bylo. To jako opravdu? Já to tak nenechám... Jako si fakt budu stěžovat, když dopravní podnik má tak předražené průkazky a já si za ni zaplatila, poženu k odpovědnosti ty blbce, kvůli kterým se nedodržuje jízdní řád." Tak se v úterý rozčilovala jedna slečna tam u nás. Posadila se ke dveřím, zatímco jsem naučeným pohybem posadila na sedadlo Lucii a muškáty v tašce. Sledovala mě otráveně, zatímco jsem se otočila na patě a sama si zvedala kočárek s vykulenou Zuzi. Šlo to docela dobře, široké dveře autobusu mi pomohly vydrápat se s kočárem v rukách po třech vysokých schodech. Bez pomoci někoho dalšího.

Zavolala na mě sociálku

28. dubna 2017 v 13:58 | faun
Bojíte se, že život na vesnici je nuda? Taky jsem se bála. Tak jsem se před šesti lety nastěhovala do tohoto domu. Od té doby se nenudím. Opravdu ne.

Asi jste si všimli, že poslední dobou moc nepíšu. Jenom o knihách. Asi to je i důvod, proč se mi líbila tolik Analfabetka. Ta dlouhá cesta, než dojdete k cíli, zvlášť, když vám nějaký blbec hází klacky pod nohy. A dost možná upadnete do jakési letargie. Jo, jaro, máte radost a krasné kytky na okně (nebo aspoň já to mám na okně fakt pěkně rozkvetlé), děti rostou a smějí se na vás. Začala jsem během prvních slunečných dnů pracovat na zahradě, vytrhala jsem loňské kopřivy, vyplela záhony u cestičky a prostříhala suché větve stromů a keřů, na které jsem stačila. Stejně mi radost nevydržela dlouho. Kdykoli jsem se přiblížila k druhé polovině domu.

Jak jsem měla hodnotit rukopis

31. ledna 2017 v 16:23 | faun
Kromě té rutiny, kterou tvoří soustavné přebíhání od jedné holčičky k druhé, snaha do té jedné nacpat i něco jiného než čokoládu a tu druhou klidnit, aby mi pořád neucmrndávala koutkem mlíko na tričko, když se odmítá přestat na mě chechtat a zároveň jíst, zaúkoloval mě muž činností, kterou stále ráda provozuji, ačkoli ji už nestíhám tak, jak jsem to zvládala ještě před půl rokem. Číst. A navíc ještě nevydaný text přímo od autora. Muž byl spojkou mezi ním a známým, co pracuje v nakladatelství a pro toho kamaráda potřeboval nezaujatého čtenáře a střízlivý názor. A tak přišel za mnou, položil na stůl desky s poměrně úctyhodným počtem listů a říkal, že potřebuje, abych se na to podívala. Do pátku. A to bylo úterý. Chachacha.

Že je optimista, který zatím nikdy nebyl sám s přesilou dvou Amazonek, slyšel hned po tom, co jsem se dochechtala. No vážně, vypadá to super jednoduše, ale rozhodně není snadné najít si chvilku pro vlastní potřebu, když holky odmítají spinkat současně a spíše se u nás v posteli na spinkání střídají.

Jsem "vydovolenkovaná"

1. prosince 2016 v 17:29 | Faun
Návraty jsou někdy těžký. A na blog podle mě taky. Zvlášť, když se toho v mezičase tolik stalo. A je to pro mě záhul, ačkoli jsem už před přestávkou věděla, že to bude těžký.

*****
Poslední týdny těhotenství byly náročné. Kromě informace, že se potvůrka neotočila a stále sedí zadečkem dolu, takže císař byl jistý už před nástupem do porodnice, nás popadl začátkem srpna děs, že to u nás v našem minipokojíčku nestihneme připravit. Pohnuli jsme s přestavbou a zrušili počítačový stůl a rozpojili všechny možné kabely. A muž zase v rekordním čase sestavil, natřel a obrousil vymazlenou bílou postýlku.

Veřejné

13. srpna 2016 v 23:26 | faun
Boje soukromé, ve vlastní kůži a s vlastním rozumem- jó, to je teprve něco.

Dnes máme s mužem výročí svatby. Jsme spolu 4 roky a ještě jsme se nezabili. Poslední měsíc mi tato skutečnost problikávala v hlavě a já si víc srovnávala, jaké to bylo, když jsme se poznali. A také jaké bylo poprvé s ním zajít do jeho oblíbené hospody. A jak jsem měla chuť ho uškrtit tu noc po našem svatebním dni. A že jsem vlastně ráda, že jsem to neudělala.

Dnes si pro změnu procházím naše rozdíly. Jedinečnost každého z nás je prostě neuvěřitelná. On je introvert, ale ne tak velký jako já. A já mám ráda i ticho a nejsem tak vyhraněná. A kolikrát se na sebe za to zlobím.

Protože mě štve, moje potřeba nevyjadřovat se úplně ke všemu a na všechno mít svůj vlastní názor. A jakmile někdo to ožehavé téma nakousne, vstát a vpálit svoje stanovisko s kadencí kalašnikova. (Myslím, že o tom jednou psala Lúmenn, o tom, že je v dnešní době moderní mít na všechno názor a každému ho cpát. Sice pitomě zaujatý a nevyzrálý, ale mít ho. Na všechno.)

V pubertě mi došlo, jak moc mě náboženské vyznání mojí matky svazuje hlavně v tom ohledu, že nechci nikomu na potkání říkat, co si myslet, kdy nemyslet a co si myslím a nemyslím já. A taky jsem zjistila, že nic není jen černobílé. A je mi bližší spíše se zamyslet nad rozmanitostí úhlů, ze kterých se dá jeden problém vidět a roztřídit. A tak nakonec nevidíte jen vystínovanou šmouhu, ale jednotlivé aspekty. Pro mě to je možná obohacení a moje zamyšlenost se stává i útočištěm. Na druhou stranu jsem neschopná odsoudit s čistým svědomím to očividné, jednat v afektu jako můj muž. A být radiskální. Jistě, pokud matky vyhodí novorozeně do popelnice, prohlásím sama, že bych pro ni taky našla velký pytel, ale velké otázky týkající se národa, společnosti i migrace- to žádný pytel nenapraví. Je pro mě velmi, velmi těžké se naštvat natolik, abych kancléřku poslala do háje, ať mi některé její výroky přijdou jakkoli kravské. Chápu, že s minulostí Německa si nemohla jen tak dovolit zaujmout jiný postoj, než jaký zaujala. A pro tuto svoji neschopnost se sama na sebe zlobím.

Takže teď už víte, že každé zobrazení a zveřejnění článků, které jsou osobní a také jsou fakt o něčem (v mém případě překvapivě ty v TOP5), jsou napsány vlastně s velkým sebezapřením, v boji se sebou i tím, co jsem si slíbila, že dělat nebudu. Ať to vypadá jakkoli zbaběle.

Mám tetování, co není vidět

16. července 2016 v 9:42 | faun
Kdo by nechtěl mít něco extra? Něco unikátního? Poznávací znamení, které jemu samotnému připomene, kým je, pokud na to zrovna náhodou zapomene? A přitom je přirozené chtít se líbit i odlišovat se.


(zdroj: FB/cilichili)

O tetování bylo napsáno hodně. Podle mě je to vlastně všechno přirozené. A moc se mi tetování líbí. Barevné i černobílé. Spíše obrázky než ornamenty. Někdy mi přijdou na jedno brdo a říkám si, že holky, co si nechají udělat motýlka nad zadkem, jsou jedinečné asi jako padesáté sledování filmu o upírech. Ale taky vím, že mi ten motýl může být ukradený. Nevadí mi nápisy, ani opakované nekonečno na zápěstí, notičky a hvězdičky u ucha. Uznávám totiž, že každý má svůj názor a to pravé, co pro něho samotného znamená celý svět.
 
 

Reklama