Knihovnička

Šťastná kniha- Barbora Šťastná

25. října 2017 v 17:30 | faun
Když jsem po přečtení knihy Dobrá tak akorát zjistila, že v podobném duchu vyšly již dvě knihy, bylo jasno. K Vánocům je chci. A potom jsem si řekla: "Kdo by čekal na Vánoce, když nemám co číst právě teď, že jo?!" a koupila si jednu z nich.

Cítím se jako nenasyta, alespoň co se knih týče. Limitována jsem pouze časem, kdy holky spí. No a taky trpělivostí mého muže, protože bych stejně tak mohla ve chvilkách, kdy dcery spí, uklízet a při jeho příchodu by to tu bylo načančaný. Pokud bych ovšem chtěla uklízet stejně vehementně, jako čtu. Ale mám štěstí, protože mě už nějaký rok zná a zná i naše zlatíčka, která mají moc vykecat jednomu díru do hlavy, takže mě podporuje ve snaze chvilku se začíst do něčeho smysluplného, když už kecání drobotiny smysl postrádá.

Překvapivě i tato kniha je hodně o spojení slov "Aspoň trošku". Ochutnat aspoň trošku z cukroví. Ochutnat aspoň trošku z lahve červeného, co má ten francouzsky znějící název na etiketě. Bavit se aspoň trošku víc. Těšit se z maličkostí o trošku víc, než na kolik mame jinak čas. Vážit si sebe o trochu víc, ačkoli občas neuspějeme. A hlavně radovat se. A to pokud možno o mnoho víc.

Indigové pohádky- Martina Mia Svobodová

24. srpna 2017 v 14:50 | Faun
Se kterou knihou se cítíte opět jako dítě? A je vůbec k něčemu dobré, když objevíte pohádkovou knihu, se kterou jako byste cestovali časem do dětství, když okouzlení stejně v naší realitě a současném časoprostoru vyprchá v záplavě starostí a spěchu? Pro mnoho z nás bude asi odpovědí na první otázku Exupéryho Malý princ. Jak nemilovat chlapce objevujícího světy i podstatu vztahů s tou velkou pravdou, že "to nejdůležitější je očím neviditelné"?! A doporučovanou Paní Láryfáry od Betty MacDonald si budu přát k Vánocům.

Kniha, kterou jsem si přála už hodně, opravdu hodně dlouho, mi přišla nedávno poštou. Když jsem ji rozbalovala, říkala jsem jí "Pojď, ty krasavice jedna, ať se tu porozhlédneš", ale dopadlo to jinak, než jsem tehdy čekala. Věděla jsem, že by se Lucince určitě líbila a taky ano, ta úplně zářila, když jí došlo, že budeme koukat na obrázky a číst po večerech tuhle nádheru. A protože vývoj knihy už od financování sleduji přes facebook Puvodni tvorba pro deti, napadlo mě, že pohádková kniha osloví i mě. No, nejen to.

Dobrá tak akorát- Barbora Šťastná

20. srpna 2017 v 8:45 | Faun
Začínám asi přicházet na chuť knihám na doporučení. Nejdříve Jsem máma podle fotky na Instagramu, teď malé okýnko v oblíbeném Kreativu s krátkým popiskem, ze kterého koukalo, že by to mohlo být pohodové čtení. Koho zlomyslného by neoslovilo prohlášení, že tak dlouho někdo doufal, že život bude veselejší, nabere grády nebo lepší směr, až se změní spousta věcí, váhou počínaje a zaměstnáním konče, ale on začal už dávno i bez toho?! Pohoda. Pro mě hlavní slovo této knihy.

Putování žabáka Filemona

21. července 2017 v 9:02 | faun
Poprvé jsem ho uviděla v jednom malém obchůdku, na polici hračkářství hned vedle aromaolejíčků. Přišlo mi to zvláštní, ale přesto krásné. Stejně by se v obchodech mohly vedle sebe umístit jahody, sekt a kondomy. V případě druhém je kolem ženy a jejich přání nejisto, v prvním se ale jistě rýsuje nápad na krásně prožitý single večer. Jo, a ještě k tomu přikoupit sušenky a kakao.

Kniha o žabákovi má krásně jedinečný rozměr, ne klasický á čtyřkový. A barvy ilustrací a celkově jejich styl je neopakovatelný. I já si musela na začátek zvyknout. Na rýmovačky a časté hry se slovy, na stráné široké vnější okraje, kam bývají přidány malé kresby. Zvykala jsem si ale hezky, příjemně. Tu knihu jsem do hračkářství ve vedlejší vesnici chodila obdivovat často. Potom ho zavřeli. Až nedávno, přemýšlela jsem, co bych si ráda přečetla a co by se mohlo líbit v budoucnu holkám. Filemon byl v seznamu přání vysoko.

Jsem máma- Kristína Farkašová

4. července 2017 v 16:24 | faun
A já jsem také. Pokud se bojíte o moje zdraví, protože myslíte, že svých dětí nemám dost a musím proto číst o dalších po večerech, kdy ty moje opice konečně spí, mohu hned na začátek říct, že za můj výběr četby může Jandová a Brzobohatý. Jo, jednou to hodím na někoho jiného. Marta Jandová totiž v době, kdy jsem přemýšlela o knihách na léto, přidala na Instagram fotku sebe a Ondřeje, který ve vlaku cestou na akci četl bílo-růžovou knihu se zřetelným nápisem JSEM MÁMA. Rozhodla jsem se ji zkusit, ačkoli jsem autorku neznala, o cizích dětech po večerech číst nemusím (Fotře, promiň, není to osobní) a tak ani nebylo jisté, jestli to nebude prostě jen ztráta peněz a času. A když, může za to Jandová a Brzobohatý. Pamatujte si to.

Jak o tom tak přemýšlím, tak je asi opravdu umění psát o dětech. Nejen proto, aby vaši knihu chtěli číst rodičové, unavení po celodenním běhání kolem vlastních dětí. Ale aby si ji chtěli přečíst i ti, kteří děti nemají (a po jejím přečtení ani nebudou chtít mít). Pobavilo mě, když sama Farkašová, ačkoli ji neznám, napsala, že ji na ulici zastavují maminky, kterým zvedá svými trampotami s "koblihami" náladu. A také bezdětné slečny, které díky ní mají v úmyslu tak zůstat.

Analfabetka, která uměla počítat

28. dubna 2017 v 9:07 | faun
***
Bylo jasné, že dříve nebo později se k této Jonassonově knize dostanu. Nejdřív audiokniha o Staříkovi, se kterou jsem přečkala 9 měsíců prvního těhotenství a hodinové cesty autobusem. A potom skok na Anderse, který byl žhavou novinkou. Bylo vážně otázkou času, kdy mi poštovský panáček předá balíček. Tak jsem si ji koupila, brožovanou, do porodnice. Abych se tam nenudila při čekání na plánovaný císařřez. A popřípadě na první dny, kdy bude malinká Zuzi jen spinkat a jíst. Chachachacha.

Stejně jsem si ale nejdříve chtěla přečíst recenze. Na stránkách knihkupectví jsem od čtenářů našla rozporuplné odezvy. Jedna psala, jaká to byla nuda a "zlatý Stařík". Druhý byl v sedmém nebi. No, škála spokojenosti je opravdu široká a moje dojmy mohou být někde mezi. A ono ejhle. V porodnici čas nebyl. Nedočkala jsem se plánovaného termínu a Zuzi si řekla o sedm hodin dřív, přesto stále s dvoudenním čekáním. Po operaci to taky nešlo, spala jsem, kdykoli to jen trochu šlo. A ani doma to dlouho nebylo možné. Až po půlroce. A mohu tedy říct svoje o hodnocení ze stránek knihkupectví. Nevěřte všemu!
***

Ano, nevěřit všemu. Třeba tomu, že hrdinka je analfabetka. Slečna má jen smůlu, že je černoškou a narodila se v blbé době. Protože se celkově zastává názor, že černoši jsou přítěží systému, jsou nevzdělatelní a nepotřebují žádná práva. A do špatné chatrče slumu na předměstí. Vydělává si na život od malička vynášením latrín a začíná počítat. Kýble. A nebo různě barevné prášky, které její matka prodává v různých kombinacích dalším závislým. Po její smrti se naučí číst. Ovšem, všeobecné mínění se mění těžko a tak i Nombeko vykonává práci vyžadující neviditelnost, ale uklizečka v tajném zařízení s prořízlou pusou...

Fantastická zvířata a kde je najít- původní scénář

26. dubna 2017 v 8:17 | faun
Ovšem je tu otázka, jestli toužím ještě po další divé zvěři. Vzhledem k tomu, že celý den poslouchám téměř neustálý tok zvuků, jedna holčička se valí přes druhou, až nakonec při hrách tvoří propletenec rukou a nohou doprovázený tu a tam vyjeknutím psíka s přivřeným ocáskem v momentě, kdy starší schytá úder do tváře od mladší, popřípadě mě z činnosti u plotny vytrhne zařvání Týrexe, když velká ségra přišlápne ručku nožičkou v bačkůrce a ještě na nožce zahopsá. Mrcha. Další mrchy netřeba, prosím. Proto se nabízí otázka, proč jsem si zrovna já vybrala knihu s takovým, pro mě neaktuálním, titulem.

V první řadě to je absence společenského života. Každý druhý může do kina, ale maličké miminko se neptá, jestli chcete kromě krmení i nějaké kulturní zážitky. Moje cácorky rozhodly, že je nepotřebuju. Celkově můj společenský život obnáší občasné potkávání se se sousedy, když makám jako šroub na zahradě, zatímco mi jedna kope míč pod hrábě a druhá řve, že Bejby nebude sedět v koutě/na dece, zatímco se máma snaží dohnat resty z loňska. "A mazlit, mámo!" Vrcholem a možností prohodit s někým několik souvislých vět, je nákup v obchodě. Tak. A zkuste si jít do kina na film, který vás už v televizních ukázkách okouzlil. No to prostě nejde.

Možná, možná ne

1. března 2017 v 14:31 | faun
Udělala jsem si radost a plná nadšení, že se mi s holkami za zády povedlo přečíst jednu knihu, koupila jsem si druhou, na kterou mám nostalgické vzpomínky. A upřímně, měla bych škole poděkovat za pár věcí, kterými mě obohatila do dospěláckého života. Toto je jedna z nich.

To byl školní rok 2009/2010 a nás čekala maturita. Ten rok jsme před třídou měli referáty o knihách, které jsme si mohli zapsat mezi dvacítku přečtených, o kterých budeme mluvit, pokud si vytáhneme jejich období. V den, kdy se vybíraly referáty, jsem marodila, takže v den mého návratu mezi (zatím) živé, na mě čekaly dvě možnosti. Obě stejně neznámé. Los vyhrála ta kniha s vtipným jménem autora. Fulghum. Čte se Fuldžum. Při rychlém opakování to dž znělo jako č, takže fulčum nečum. Fakt mi to alespoň tehdy přišlo zábavné. Učitelka neměla nároky na určitou knihu a nechala na mě, kterou si vyberu. Když jsem se v telefonátu mimochodem zmínila tetě, o týden později mi v balíčku přišly poštou 3 knihy, které měla doma. Prý, abych si je v klidu pročetla, klidně si zatrhávala a nechala si je tak dlouho, jak budu potřebovat. A první, kterou jsem vzala do ruky, se jmenovala Možná, možná ne.

Vejce a já

13. února 2017 v 14:04 | faun
Před několika měsíci jsem na blogu mladé slečny četla článek, který byl kritikou spisovatek a odsuzoval je do role vynikajících pisatelek naivní a jednoduché červené litetatury, jako celkově neschopné napsat dobrou, čtivou knihu s nadhledem a bez zbytečnèho babrání se v citech. Osobně si dovoluji nesouhlasit, pár žen, s životním rozhledem a jasnou myslí, jsem našla a přidala si jejich díla do police. A tato kniha je právě jednou z výjimek, které hodlám bránit a rozhodně ji budu doporučovat a půjčovat kamarádkám. Ne jako podložku pod hrnek kafe.

Moje tchýně je skvělá. Vím to celkem jistě. Říká se, že hodně o lidech řekne to, co čtou. Čím si plní hlavu. A tak mě potěšilo, když jsem slyšela jména vyřčena naší češtinářkou na střední. Jedna perla vedle druhé. Já si chtěla jejich díla přečíst, ale v knihovně mě cestou k okýnku s horou knih v ruce došlo, že to asi nestihnu-nepřelouskám-možná přestane bavit- nebo prostě nevím, proč ne. Na poslední chvíli jsem se zalekla té výzvy, která mi najednou přišla zavazující. Co když rozečtu Na západní frontě klid a nebude mě to bavit?! Nebo přečtu pár stran a odradí mě to od dobrého autora, o kterém mám prostě až moc vysoké mínění? A nedozvím se, Komu zvoní hrana. Víte, co myslím?

A tak jsem z výčtu knih, které se mojí tchýni líbí, sáhla po té, kterou jsem neznala a nikdy o ní neslyšela. A navíc ji napsala žena. Zní to jako sázka na outsidera, protože z favorita se mi klepou nohy, ale jsem prostě někdy srab. Přišla jsem ke knize, u které jsem neměla žádná očekávání a s každou stránkou u mě ta XY stoupala v ceně. Paráda.

Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)

30. července 2016 v 8:45 | faun
Miluju to očekávání, když si zamluvím knížku, nožem opatrně otevírám zalepený balíček a když ji mám poprvé v ruce, přemýšlím, co asi bude uvnitř. Jestli mě to bude bavit na začátku, opadne můj zájem v půlce nebo vydržím navnaděná až do konce. Nebo pochybuju, jestli to vůbec zvládnu přečíst, protože času také příliš nemám. A já trubka si vybrala něco, co má přes 300 stránek...



Holky z Megaknih byly nadmíru štědré a povolily mi knížku, která pro mě je něco extra. Nejen proto, že v srpnu mám narozeniny a opět si nejspíš žádný dárek nekoupím, takže Anders je jedno splněné příní (a asi i jediné). Také jsem stále nadšená z nedávného seznámení se Stoletým staříkem, který byl po dlouhé době první knihou, kterou jsem dostala do ruky. A nejen, že můj zájem vydržel až do jeho konce, dokonce rapidně narůstal. Zjištění, že v červnu vyjde novinka od stejného autora, mě dohánělo k záchvatům blaženosti srovnatelným s extází, když mi Lůca nesní celou čokoládovou tyčinku, ba mi dokonce nechá kus tak na dvakrát do pusy. Děvčata ani nevěděla, jakou radost mi udělalo, když Anders dorazil zabalený v úhledném balíčku a já si ho mohla vzít s sebou do postele, když Lucinka po obědě vytuhla na (dokonce) tři hodiny.
 
 

Reklama