Boje s Nudou Domácí

Ve vleku léta...

14. července 2016 v 10:55 | faun
Jako malá jsem neměla prázdniny moc ráda. Myslím ty letní. Protože měly pořád podobný scénář, nakonec i průběh. Těšila jsem se, to jo, ale stejně tak jsem se v srpnu těšila do školy. Školní rok taky měl podobný scénář a průběh. Vlastně to teď zní jako strašná nuda. A je to celkem jedno, protože moje školní léta jsou dávno za mnou.

Mám pocit, že jsem si jednotlivá roční období začala užívat až po škole. Když jsem začala chodit do práce, kdy jsem paradoxně neměla příliš času, ale asi jsem se začala dívat víc a lépe. Nebo jsem se dívat chtěla? A úplně nejvíc mě roční období a jedinečnost jednotlivých měsíců dohnala až tady. Je tu totiž krásně. Pořád. A léto s sebou nenese už jen tu pachuť prázdnin, které mohou dopadnout stejně jako loni. Je najednou hodně práce, hodně vymýšlení a řešení.

V tanečním rytmu

4. února 2016 v 12:08 | faun
Posledních několik dnů ležím, ve volných chvilkách, s knihou v posteli. Knihou o tanci a lidech, kteří tancem žijí, nebo si závislost na něm teprve pěstují. Když se mi malá probudí a já musím svoji knížku odložit, zpracovávám, co jsem do sebe jako houba vsákla. A neubráním se procházení vzpomínek na svůj taneční kurz, který jsem v druhém ročníku úspěšně protancovala a vlastně mě i bavil, ačkoli jsem se mu nevěnovala natolik, abych v umění tance pokračovala a zdokonalovala se.

Nebyla jsem nadšená. Neměla jsem totiž domluveného partnera a tak mě pochopitelně první večer přepadal strach z reakcí přítomných tanečníků. Měla jsem obyčejnou áčkovou sukni ke kolenům a tričko bez nápisů, silonky a pár bot na tak nízkém podpadku, že jsem na něm zvládala chodit celkem hezky. Vím, kde jsou moje nedostatky v chůzi na podpadcích, ale přesto si raději nelámu nohu a chodím v tom, v čem je mi dobře, ačkoli ve vyšších by moje nohy vypadaly mnohem lépe. Podpatek nepodpatek, bylo mi stejně nervozitou špatně. Holky byly mnohem hezčí než já a taky jistě chodily alespoň na diskotéky, na rozdíl ode mě tedy mohly svoje taneční umění prezentovat na veřejnosti delší dobu a nebyly tak tajnůstkářské.

Kluků naštěstí přišlo tolik, že někteří museli tancovat se sebou navzájem. Ale to jsme zjistili až po desetiminutovce, kdy jsme stáli v kruhu na tanečním parketu a vytleskávali rytmus skladeb, které nám pouštěl zvukař. Mistr se tvářil přísně a asi byl i trochu nafoukaný na svoje léta, diplom a zkušenosti z tanečních soutěží svých svěřenců. Byl menší postavy, bílé řídké vlasy ulízané k lebce a měl na sobě oblek, který by podle mého úsudku spíše potřeboval přešít, protože se jeho míry kolem pasu změnily. Nebyla jsem ale přítomna kvůli hodnocení prostředí a učitele, chtěla jsem se naučit tancovat, protože si myslím, že alespoň jisté minimum dovedností mi bude v životě k užitku. A rytmus slyším velmi dobře. Jeho partnerka byla paní ve středních letech, v podobně střižené sukni jakou jsem měla na sobě a na rozdíl ode mě jí to moc slušelo. Celkově jí ten věk slušel a moc se usmívala.

Začínám s postcrossingem

14. listopadu 2015 v 17:31 | faun
Rozhodla jsem se pro krátkou zprávu těm, co tvrdí, že nemají čas na dobrodružnou aktvitu. Dlouho jsem si říkala, že mi kromě složenek poštou nic nechodí. A vlastně se necítím dobře, kdykoli mám kolem schránky jen projít. Proto jsem se rozhodla, že je čas na změnu a měla bych být původcem změny pro změnu já.

Postcrossing nejspíš vznikl jako projekt proti sociálním sítím a komunikaci 21. století. Návrat k pohlednicím a psaní rukou. Napsat pohled třeba do Španělska. Včera večer jsem se rozhodla a zaregistrovala se na stránky. A před chvílí jsem klikla na možnost odeslání prvního pohledu. Vylosovalo mi to první adresu. Brazílie.

V pondělí mířím na poštu. S vypsanou pohlednicí a identifikačním číslem zásilky v rohu. Po zadání čísla pohlednice do kolonky odeslaných a následném potvrzení čísla příjemcem, bude i moje adresa přidána do losování. A potom i mě budou chodit pohlednice. Různé. Třeba s obrázky míst, kde jsem nikdy nebyla. Nebo třeba jen s obrázkem místo zprávy. Ale bude hned o důvod víc těšit se na další den. Server mi navíc sčítá kilometry, které moje pohledy vykonají.

A slova opět budou mít svoji sílu a budou hřát.

Triko TaTaTa

18. září 2015 v 15:45 | faun
Opožděně, ale přece. "Den Otců" se u nás nesl v příjemné duchu. Muž byl skoro naposledy v Belgii a ten den se měl vrátit domů. Také u nás byl na návštěvě můj otec. Takže během toho, co jsem se snažila vyrobit z jednobarevného trika triko s potiskem, on mi celou dobu stál za zády.



Pracovní trika Dílny D

14. srpna 2015 v 20:15 | faun
Můžeme si povídat, co chceme, ale není triko jako triko. Muž mi přijde domů a za ním se trousí cestička z pilin. A nejraději má trika bílá. To protože je na nich vidět, že opravdu pracoval. Hlavně tam tahá ta, co má na běžné nošení, až se z nich časem stala pracovní. Ale když chceme někam vyjít, navleče se jen do tmavých, protože světlá zapatlal v dílně.

Hrabu se jeho skříní a nacházím několik triček, která fasoval, když ještě pracoval ve fabrice. Uznávám, fasoval opravdu poctivě. Ve vedrech, která jsou právě teď, se se Savem pracuje dobře a obzvlášť rychle. Stačí vše dát na chvilku na sluníčko a můžete za dvě minuty pokračovat.

Jedno bylo bez potisku, proto jsem zvolila "rychlou leppáskovou techniku", kterou jsem použila na tričko do porodnice.


Protože chorobných rádců máme v dílně občas dost. Prostě "Vím, co dělat"



Druhé ale bylo oříšek. Hlavně, když se mi povedlo na záda nastříkat logo Dílny D a muž zahlásil, že si ho vezme za dva dny na jednu montáž do Slaného, kam pojede kvůli práci. No, chtít může. Ale na prsou má ještě potisk Strojmetalu. Nebudu to sáhodlouze vysvětlovat, nejste přece úplní blbci. Stačí následujících pár fotek.


Logo pod levou lopatkou

Jen si do ní lehnout...

18. září 2014 v 17:26 | faun
Tak, muž odjel a přijede dnes odpoledne-večer-v noci (načasování není určité). A když před deseti dny opouštěl náš pokojík, všechno bylo najednou takové prázdné a mě popadl strach, že pokud budu teď sedět na zadku s nohama nahoře, nic nestihnu a je potřeba udělat ještě tolik věcí. Kočárek jsem vyprala a ještě večer jsem si stříhala molitanové matrace do postýlky. Molitan... ještě že jsme nějaký měli, ale byl schovaný důkladně v takovém.... zaprášeném bordelu na půdě. Ještě nastříhat další 3 menší kousky na mantinel okolo ohrádky a nacpat všechno do pračky. A vyprat aspoň dvakrát.

Pračka jela ještě v jedenáct v noci. Ráno se prala ještě druhá. A zatímco se jedna várka sušila, druhá už byla suchá a já si mohla v klidu a pohodě rozstříhat jednu cejchu, abych malé ozdobila mantinel. Bylo to rychlé, stačily mi 3 hodiny a lehnout jsem si musela jen jednou na hodinku, malé se dlouhé sezení stále nelíbí. Vlastně posledních 5 dnů už nic nedělám, většinou ležím a jsem šťastná, že mám věci připravené. Alespoň ty věci, které zvládnu sama. Jako tu krásnou postýlku :-)

za nekvalitu se omlouvám, focení starším telefonem později večer je fakt hloupý nápad...

Tričko do porodnice pro tatínka

10. září 2014 v 20:01 | faun
Porod se blíží. A protože polovička byla nucena odjet a neví, jestli porod stihne, rozhodla jsem se vyrobit mu alespoň tričko, ve kterém by mohl přiběhnout a zmateně bloudit po chodbách. A nebo dorazit lehce oslavující a zmatený ještě víc. Prostě by stačilo podívat se na nápis a každej by s ním mluvil jasně a srozumitelně.


Jednoduše, srozumitelně.... JE TÁTA (mimochodem, pokud se vám zdá, že nemá oko, tak máte pravdu :-D v tu chvíli ho měl položené na stole :-D)


Nejdříve to triko, ale které? Když on rád nosí trička s potiskem, takže najít něco bez potisku je zázrak. Ve skříni jsem vyštrachala jedno starší, pracovní a doufám, že mu ještě je. Hlavně proto, že od začátku těhotenství vedle mě trochu ze solidarity přibral. Bylo sice v dobrém stavu, ale místy se nějaká ta šmouha nebo fleky na rukávu našly, hlavně proto, že dříve sloužilo jako praporek přivázaný na konci klády, která vyčuhovala z valníku. Takže v plném nasazení ;-)

Velká taška pro nepořádnou matku

1. září 2014 v 20:09 | faun
To mě zase něco přepadlo! Rozhodla jsem se, že si věci do postýlky ušiju sama a protože nemáme stroj (zatím), šiju si hezky v ruce, což se naštěstí dá dělat i z postele. Jen je na tom vidět každý steh, takže se na to nesmím koukat jako estét a spíše si říkat, že je to "z nouze ctnost". A jak si tak šiju, rozhodla jsem se udělat si radost a taky si něco ušít :-)



Našla jsem staré džíny, muž se k nim neměl a tak jsem mu je rozstříhala :-) a velká je dost na všechny důležité věci, které bych mohla během procházek s kočárkem potřebovat. :-)

Kuřecí vývar na kocovinu

7. května 2014 v 12:39 | faun
Nikdy jsem nebyla žhavá do vaření a to také díky mamince, která mi jídlo uměla znechutit. Navíc vaření pomocí kuchyňských pomocníků mi vždy přišlo dost nanic, zvlášť, když to ještě víc osolila, když samy o sobě bujóny z kostky solené jsou. Takže po nastěhování k muži jsem s úlevou zjistila, že toto vaření zde nehrozí a vaření ho baví natolik, že si s ním nemusím lámat hlavu (no, komu by se chtělo ztrapnit kuchařským neuměním?!).

Ale jak to tak u chlapů bývá (někdy i ženských), po odpoledni v hospodě a 17 velkých pivech (cestou domů jásal, že se vrací do mladejch let), probudí se do celého dne s migrénou (tak takové to za mladých let nebylo) a dělá, že je mrtvý. Tento pohled mi jako satisfakce z předešlého odpoledne stačí, bolí ho přece hlavička a slibuje, že už nikdy nebude pít. Tak aby netrpěl, vyfasuje k obědu polívku. Není to nic moc recept, je to spíš takové "Pokoušíme se vařit pro úplné blbce", protože to píšu zrovna já :-D máte vlastně na výběr, jestli si koupíte pytlíkovou polívku a nebo zkusíte tohle, protože je to přibližně stejně jednoduché, aby to zvládl každej hňup.


Vaření ve dvou ;-)

Zatím se jenom chlubím

28. dubna 2014 v 18:28 | faun
Ták, konečně začínám tuto rubriku, ačkoli asi zatím bude jen čekat. Teprve začínám, protože jsem se zbláznila poměrně nedávno a růst ničeho nijak neurychlíte.

Nejdříve jsem si koupila Meduňku, den po Danově migréně a zjistila, že je dobrá nejen na čištění organismu, na zklidnění nervové sítě (Dan mívá i křeče do nohou po úrazu páteře), do salátů, na ryby a do čaje, ale i na migrény. Ták, miláčku, už mi jen najdi místo, kam můžu vyvěsit svazečky na vysušení (myslím přírodní nerychlé sušení, sklízí se mezi červencem- září, suší se ve stinném, větraném prostředí).





 
 

Reklama

Rubriky