Říjen 2017

Šťastná kniha- Barbora Šťastná

25. října 2017 v 17:30 | faun |  Knihovnička
Když jsem po přečtení knihy Dobrá tak akorát zjistila, že v podobném duchu vyšly již dvě knihy, bylo jasno. K Vánocům je chci. A potom jsem si řekla: "Kdo by čekal na Vánoce, když nemám co číst právě teď, že jo?!" a koupila si jednu z nich.

Cítím se jako nenasyta, alespoň co se knih týče. Limitována jsem pouze časem, kdy holky spí. No a taky trpělivostí mého muže, protože bych stejně tak mohla ve chvilkách, kdy dcery spí, uklízet a při jeho příchodu by to tu bylo načančaný. Pokud bych ovšem chtěla uklízet stejně vehementně, jako čtu. Ale mám štěstí, protože mě už nějaký rok zná a zná i naše zlatíčka, která mají moc vykecat jednomu díru do hlavy, takže mě podporuje ve snaze chvilku se začíst do něčeho smysluplného, když už kecání drobotiny smysl postrádá.

Překvapivě i tato kniha je hodně o spojení slov "Aspoň trošku". Ochutnat aspoň trošku z cukroví. Ochutnat aspoň trošku z lahve červeného, co má ten francouzsky znějící název na etiketě. Bavit se aspoň trošku víc. Těšit se z maličkostí o trošku víc, než na kolik mame jinak čas. Vážit si sebe o trochu víc, ačkoli občas neuspějeme. A hlavně radovat se. A to pokud možno o mnoho víc.

Strach, že nejsem dost dobrá

24. října 2017 v 14:31 | Faun |  To lidské
Před třemi lety, než se narodila první dcera, trápil mě pocit, že nikdy nebudu dobrá máma, protože jsem od svojí mámy mnoho dobrého nepoznala. Bála jsem se, že jí předám mindráky, které mi straší v hlavě, které jí zničí život a sociální cítění. A k myšlenkám na toto téma mě mimoděk přivedl jeden chytrý komentář u minulého článku. Opět se mi rojí v hlavě otázky a bojují spolu o mou pozornost.

Abych začala od začátku, je snadný někomu napsat, jak na houby je. Když ho neznáte a nikdy nepoznáte. Ale moje děti nikdo kvůli mně odsuzovat nebude, to fakt ne! A proto tento článek. Protože nemusím být sama, kdo v sobě má zakořeněný pocit nedostatečnosti, který se čas od času vydere na povrch. Díky pokrytci.

"Táta je jenom jeden"

22. října 2017 v 16:43 | Faun |  To lidské
"Táta je jenom jeden", napsal jako odpověď jeden chytrák mému spolužákovi ze základky na facebooku. Teprve před týdnem jsem zjistila, že se mu rozpadá rodina. Těhotná manželka i s prvorozeným synem odešla do na honem honem pronajatého bytu a Tomáš zůstal v tom starém sám. Žena na facebookovém profilu sdílí citáty jako "Kéžby byla láska jako tetování- na celý život!", on zase v depkách a stesku po rodině prohlašuje, jak sice rozumí, ale nechce o ně přijít. Rozumím, že je těžkè představit si variantu, že vaše děti vychovává někdo jiný. Ale protože jsem z rozvedené rodiny, mám na to jiný pohled.

Na střední jsem v hodině Německého jazyka zaslechla pojem, který přesně odpovídá tomu, co cítím. Patchwork familie. Výsledek není původní motiv, ale zapadá do sebe. Je různě sešitý, nakombinovaný, ale je to celek. Jeden kus. Samostatná jednotka. Hotovo.

Hlasitá

22. října 2017 v 9:00 | Faun |  Psáno Lucii
Bývám dost unavená. Asi ty nejlepší mámy nejsou unavené nikdy, nebo alespoň neukazují svoje slabé chvilky před dětmi. Já utahaná jsem a strašně, strašně moc mě bolí hlava. Neumíš si ani představit, Lucinko, jak moc mě bolí hlava.

Jsem náchylná na uši. Jako malá jsem měla často záněty středního ucha, často mě babička vodila na proplachování uší a stejně jako u dvou generací žen v naší rodině, i u sebe čas od času pozoruji, že mám výpadky sluchu. Slyším zvuk, ale nerozumím. Musím se tomu člověku soustředěně dívat na pusu a teprve potom chápu, co říká. A do toho toto.

Zvolit si volit

21. října 2017 v 16:56 | Faun |  To lidské
A ono toho bylo napsáno už moc a ani teď, když se hlasy sčítají, nejsou emoce ustálené. Pořád je o čem mluvit, co předpovídat a odvolávat se na nesplněné sliby těch a oněch. Protože toho bylo napsáno moc, včerejší a dnešní volby komentovat nebudu. Slibuji. Budu komentovat volby všeobecně.

Jinak jsem volit šla, v doprovodu mých úžasných holek, které u volební komise (především výborně naložená Zuzi, co rozdávala úsměvy) vzbudily vlnu nadšení. Původně jsem doufala, že bych alespoň jednou byla u něčeho sama, abych se soustředila a v klidu dala svůj správný list do obálky a nehodila to roztržitě někomu jinému. Nevyšlo to, muž byl ve vedlejší Kamenici předsedou komise a tak bylo rozhodnuto. Holky půjdou se mnou. Na jednu stranu jsem se bála, že Lucinka bude předvádět, jaká je, když nechce spolupracovat. Nebo se mi Zuzi bude snažit utéct z náruče. A samozřejmě bude ostuda, jako výsledek asi milionu možných scénářů.

Jsem totiž sportovec

13. října 2017 v 16:56 | Faun |  To lidské
Před měsícem mi zvonil telefon ve velmi nevhodnou dobu. Normálně mi na záchod volá můj táta, občas muž, který mi potřebuje říct, že "si dá ještě jedno a jde" nebo potřebuje, abych se okamžitě podívala do lednice a řekla mu, co potřebujeme koupit. Minulý měsíc to byla, překvapivě, paní s průzkumem a nabídkou vitamínů. A protože jsem měla času na rozdávání, trpělivě jsem jí odpovídala na otázky. "Ano, jsem žena." "27, devadesátý ročník." Dokud se nezeptala "Sportujete?" To jako fakt? Na druhé straně opravdu sedí někdo, kdo nezná mě a ani moje tyranky a v tuto chvíli mu neskonale závidím. Nadechuji se a věrohodně říkám "Ano, velmi často." "Povolání? Rodičovská dovolená třetím rokem."