Červenec 2017

Zbývá se modlit

25. července 2017 v 9:00 | Faun |  To lidské

"To je vidět rozdíl mezi tvojí mámou a tou mojí. Tvoje máma čas od času přepošle inzerát na nějaké bydlení v okolí. Taky by možná k sobě na večer vzala Lůcu, abych měla na krku jen Zuzi, zatímco bych balila jako divá. Aby mi prostě nevisely dvě cácory na teplácích. A hlavně, tvoje máma se nabídla, že by nám pomohla s kaucí na byt, kdybychom se někde domluvili. A moje?", hlas mi vyletěl do výšin a já musela polknout.

Moje máma je úkaz. A napsala jsem se o tom taky dost. Navíc se její stav opět zhoršil, dojíždí do Prahy na chemo, čtvrtý nádor na mozku. Taky jsem ji v minulosti zklamala, když jsem se rozhodla odejít nejen z domu, ale hlavně z náboženství, ve kterém mě vychovávala a měla jistou vizi, kam by se mohl můj život ubírat, což mým rozhodnutím padlo celé do kytek. Ale holky nás opět uvedly do slušného a komunikujícího stavu, který potrvá tak dlouho, dokud nezačne holkám říkat, co se bohu líbí a co ne. Jo, bůh. Proto mě její reakce na informaci, že se budeme stěhovat, jen nevím kam, vlastně ani nepřekvapila. Spíš pobavila.

"No, chápeš to? Mail o dvou odstavcích. V prvním rozvláčné info, že chápe, proč nechceme zůstat, kde jsme, ale neví, co by s tím mohla udělat víc, přesto si to jako někdy ráda přečte. A druhý, delší, že když odcházela od mého táty, spolehla se na Jehovu a ten jí pomohl, tak bych to měla taky zkusit. Ale nebude to zadarmo, že tahle bůh nefunguje. Že taky za to na oplátku něco chce, ale to bych věděla, kdyby mi za ty roky něco v hlavě z bible zbylo, ale o tom silně pochybuje. Ale pozor, bude se za nás modlit."


Nevím, jestli máte někdo praxi se stěhováním z nedávné doby, ale tady je to fakt děs. Nejen, že jsme si vybrali prázdniny. To se chtějí stěhovat všichni, protože netaháte krabice v mrazu a děti nepřestupují na školu uprostřed školního roku. Navíc tahle strana kraje je předražená, protože je tu dobré spojení do Prahy. Někde objevíte inzerát a den od zveřejnění už prostě není. A to hledáme bydlení už měsíc.

Minulý týden jsem našla inzerát na pronájem 2kk, v prvním patře, u náměstí v Jílovém. Zavolala jsem tam a už byl pryč. Ale pán mi do deseti minut zavolal zpět, že se bude stěhovat jiný nájemník a uvolnil by se byt ten samý, ale o patro níž. A taky bychom měli sklep na kočárek a manželovo kolo. A děti nevadí, na patře už jedna rodina je. Mám zavolat zítra, jak to vypadá a jsem nervózní jako prase. Nechce se mi z domu se zahradou. Nechci se loučit s klouzačkou, pískovištěm a dalšími krámy, co tu holky mají na hraní. Ani s růžemi, hořcem a keři rajčat, co už pomalu zrají. A stáleplodící sazenice jahod, jak bez nich budu žít?! A slepičky moje! Ale na druhou stranu vím, že jestli ten byt nevyjde, budu po dlouhé době, a poprvé kvůli stěhování, řvát. Brečet, až se holky budou vyděšeně ohlížet, co se to mámě stalo. Protože mi to drásá nervy zabavovat je doma, když prší, číst knihy, balit krabice a odnášet je do prádelny, odkud je potom jen naložíme do auta. A Zuzi během balení celou dobu pláče, protože se mě snaží chytit za nohavici kalhot a já ji s krabicí v ruce jen povalím na zadek a jdu hodit další hrstku našich věcí na hromadu, kterou snad potom zase složím a udělám nový domov. Snad. Pokud to zítra vyjde a jestli ne, budu hodně zklamaná a unavená.

S tchýní jsem se nedávno o útrapách hledání bavila. Svým způsobem mě uklidňuje. Je racionální, akční, inspirativní, logická, tvůrčí. Je účetní. Má ráda pořádek a aby měla jistotu, že se něco udělá dobře, buď si to udělá sama, nebo obvolává, zařizuje a dohlíží. Nevěří na boha a v kostele nebyla už desetiletí. Je aktivní. Přesně to moje máma není. Prý bývala, než jsem se narodila. A než přišla paní ke dveřím s knížkou, kterou by si mohly spolu číst. Tchýně mi do kolejí mojí mámy nezapadá. A to je moje máma- přiznejme si- mladší. Říkala, že několik jejích známých se během nedávné doby stěhovalo. A všichni na to potřebovali minimálně půl roku, než něco našli. Povzbudivé. Představa dalších pěti měsíců mě omyla jako tsunami. Abych odlehčila atmosféru, zmínila jsem se o mailu od mojí mámy a především o druhém odstavci. "A víte, Jano, že by to nebyl zase tak blbej nápad? Můžete se už jenom modlit, aby to skončilo dřív než za půl roku."

Tak vám moc děkuju!

Nová podoba rodiny

24. července 2017 v 17:51 | Faun |  To lidské
Co si budeme povídat, je jednoduché zaměňovat pojmy a dojmy v otázkách, které vnímáme citlivě. A jsme předpojatí, zaslepení a nedůvěřiví. A já jsem také, protože v mnoha dětech vidím ty svoje, umím si vybavit, jaké holky byly v tom věku a jak krásné by byly, pokud by byly větší. Jsem jednou mámou.

No a o tom to je. Že se to bere tak, nějak, jak to říct kulantně: samozřejmě. Žena je máma tím, že odnosí, porodí a vychová děti. Muž je otec, když má tentononc s maminkou, o děti se po narození stará. Jo, to je přece rodina.

Byl vydán rozsudek, že se do rodného listu dítěte může jako druhý rodič zapsat i druhý z partnerů. To není kuriozita. Jde ale o registrovaný pár dvou mužů a miminko odnosila paní v Americe. To je ten zádrhel. Pro mnoho povolaných, kteří se nebrání vypustit z pusy (nebo napsat prsty do komentářů na soc. síti) svoje rozhořčení nad zvráceností proti přírodě. A odvolávat se při tom na poznamenání nebohého dítěte, které bude muset žít s vědomím, že "maminka ho vyměnila za peníze a vesele si žije někde za velkou louží".

Drazí sousedé

23. července 2017 v 7:37 | Faun |  Plácám si játra
Když jsem četla Vejce a já od Betty MacDonald, záviděla jsem jí. Že to k jedněm sousedům měla šest a druhým sedm kilometrů. Samozřejmě, pokud jste společenský tvor, vzdálenost vás ubíjí. Ale já bych to brala. Všemi deseti. Honem.

A to na tom nejsem tak špatně. Bydlím zatím stále na vesnici, máme možnost chodit na zahradu, kterou nevyužíváme a nemáme sousedy přímo za zdí našeho domu. Mělo by to být ještě celkem dobré. Všude to máme kousek a protože nejsme na návsi, je celkem jedno, jak kolem domu chodím oblečená a jestli mi děti blbnou polonahé nebo nahaté úplně.

Přesto ani tady o sousedské hádanice nebyla nouze. Jasně, když nesekáte trávu a nemáte upravené záhonky, tak o vás drby kolují. Že jste do větru, jak asi nic nestíháte a kdo ví, jestli se stíháte starat alespoň o svoje vlastní děti, když už na to ostatní kašlete. Ale to se děje všude.

Putování žabáka Filemona

21. července 2017 v 9:02 | faun |  Knihovnička
Poprvé jsem ho uviděla v jednom malém obchůdku, na polici hračkářství hned vedle aromaolejíčků. Přišlo mi to zvláštní, ale přesto krásné. Stejně by se v obchodech mohly vedle sebe umístit jahody, sekt a kondomy. V případě druhém je kolem ženy a jejich přání nejisto, v prvním se ale jistě rýsuje nápad na krásně prožitý single večer. Jo, a ještě k tomu přikoupit sušenky a kakao.

Kniha o žabákovi má krásně jedinečný rozměr, ne klasický á čtyřkový. A barvy ilustrací a celkově jejich styl je neopakovatelný. I já si musela na začátek zvyknout. Na rýmovačky a časté hry se slovy, na stráné široké vnější okraje, kam bývají přidány malé kresby. Zvykala jsem si ale hezky, příjemně. Tu knihu jsem do hračkářství ve vedlejší vesnici chodila obdivovat často. Potom ho zavřeli. Až nedávno, přemýšlela jsem, co bych si ráda přečetla a co by se mohlo líbit v budoucnu holkám. Filemon byl v seznamu přání vysoko.

Hodná a blbá

20. července 2017 v 14:24 | Faun |  Plácám si játra
O hodných holkách, co se dostanou do nebe, a zlobivých, co se dostanou úplně všude, jsem slýchala už na základce. Byla jsem hodná. Vždy hodná. A neprůbojná, uťáplá a vděčná za to, když se se mnou vůbec někdo bavil. Na střední se mi ale svět pootevřel a já si přála být i trochu mrcha. Nebo alespoň tou Femme, co zanechá v životě každého stopu. Být Zorro, co na hrudě kolemjdoucích mečem čmárá Z. "Byl jsem tu, Fantomas."

Předevčírem mi přišla další kniha na přání a protože holky usnuly náhodou společně a na docela dlouho, přelouskala jsem prvních 30 stran. Barboru Šťastnou s touto knihou potkávám prvně. A Dobrá tak akorát jsem taky. Za sebe můžu říct, že prvních 30 stran má hlavu a patu, takže jsem zvědavá na zbytek. V jedné kapitole se Barbora věnuje právě těm hodným holkám a protože mě ta myšlenka zaujala, podělím se o ni teď, i když mám knihu rozečtenou a na soudy o knize je brzy.

Jsem máma- Kristína Farkašová

4. července 2017 v 16:24 | faun |  Knihovnička
A já jsem také. Pokud se bojíte o moje zdraví, protože myslíte, že svých dětí nemám dost a musím proto číst o dalších po večerech, kdy ty moje opice konečně spí, mohu hned na začátek říct, že za můj výběr četby může Jandová a Brzobohatý. Jo, jednou to hodím na někoho jiného. Marta Jandová totiž v době, kdy jsem přemýšlela o knihách na léto, přidala na Instagram fotku sebe a Ondřeje, který ve vlaku cestou na akci četl bílo-růžovou knihu se zřetelným nápisem JSEM MÁMA. Rozhodla jsem se ji zkusit, ačkoli jsem autorku neznala, o cizích dětech po večerech číst nemusím (Fotře, promiň, není to osobní) a tak ani nebylo jisté, jestli to nebude prostě jen ztráta peněz a času. A když, může za to Jandová a Brzobohatý. Pamatujte si to.

Jak o tom tak přemýšlím, tak je asi opravdu umění psát o dětech. Nejen proto, aby vaši knihu chtěli číst rodičové, unavení po celodenním běhání kolem vlastních dětí. Ale aby si ji chtěli přečíst i ti, kteří děti nemají (a po jejím přečtení ani nebudou chtít mít). Pobavilo mě, když sama Farkašová, ačkoli ji neznám, napsala, že ji na ulici zastavují maminky, kterým zvedá svými trampotami s "koblihami" náladu. A také bezdětné slečny, které díky ní mají v úmyslu tak zůstat.

Práskneme do bot

2. července 2017 v 13:51 | faun |  To lidské
A nebo do koní, zabalím všechno do krabic a prázdný pokoj s kuchyní zamkneme a klíč dáme tam, kde bývala rohožka. Prostě ze zvyku.

Máme všeho dost. O životě s alkoholikem jsem vám už říkala a asi mi to dost vlezlo na mozek. Sice se říká, že si s partnerem berete i jeho rodinu, ale nenapadlo mě, jak doslova se to jednou bude týkat mě a mých holek. A muž sám má všeho plné kecky. Přepis domu a pozemku na švagra byl už jen poslední kapkou. Odejdeme. Je to to nejrozumnější, co můžeme udělat. Kdekoli bude lépe. Kdekoli. Protože zatím nevíme kam. I kdybychom šli do bydlení menšího, než máme teď (a to je malinké 1+1), půjdu ráda a budu šťastná, že naše děti budou v klidu, bez stresu.