Květen 2017

Relativita času vykojeného mozku

25. května 2017 v 10:06 | faun |  To lidské
V životě mámy čas prostě řešíte. Buď se vleče, nebo letí, staráte se o jedno dítko víc, než o druhé. A co si budeme povídat, klepat článek na mobilu je taky časově náročné.

V minulém článku jsem psala o tom, jak se potýkám s nestíháním, když beru v úvahu malé nožičky. Ale to nejsou všechny momenty, kdy řeším čas. Záleží na tom, jestli je hezky a mám možnost ratolesti unavit venku. Zrovna dnes ale počítám každou minutu, děti se mi motají pod nohama a jsou protivné, nový písek v pískovišti na zahradě čeká na svoji chvíli. Také už umím podle pohádky v televizi zjistit, kolik je hodin.

Jedenáctkou z Kamenice

24. května 2017 v 19:07 | faun |  Plácám si játra
Já chápu, že byste chtěli, aby věci fungovaly jinak, aby bylo všechno podle papíru a vy se načas dostali z bodu A do bodu B. Přesnost, spolehlivost, nuda. To v místech, kde dávají lišky dobrou noc, nemá žádnou moc.

"Ale já tady mám vytištěný jízdní řád a žádná poznámka, že bychom měli čekat na přípoj z Prahy, tady není. A je tu napsaný čas odjezdu 10:53, to už bylo. To jako opravdu? Já to tak nenechám... Jako si fakt budu stěžovat, když dopravní podnik má tak předražené průkazky a já si za ni zaplatila, poženu k odpovědnosti ty blbce, kvůli kterým se nedodržuje jízdní řád." Tak se v úterý rozčilovala jedna slečna tam u nás. Posadila se ke dveřím, zatímco jsem naučeným pohybem posadila na sedadlo Lucii a muškáty v tašce. Sledovala mě otráveně, zatímco jsem se otočila na patě a sama si zvedala kočárek s vykulenou Zuzi. Šlo to docela dobře, široké dveře autobusu mi pomohly vydrápat se s kočárem v rukách po třech vysokých schodech. Bez pomoci někoho dalšího.

Když nekoukáte

23. května 2017 v 12:26 | faun |  Psáno Lucii
To si buď jistá, beruško, že mě tím postáváním za zadkem už štveš. Ať se postavím kamkoli, vždycky se mi nacpeš pod nohy, jakmile utíkám na záchod, ty jdeš, samozřejmě, za mnou a zatímco dělám, co dělám a tvářím se, jak se při takové činnosti prostě tvářím, ty se mi postavíš ke kolenům a upřeně mě pozoruješ. Proto ti dávám vědět, že bych byla velmi vděčná, kdybys byla méně stíhačkou a nechala mě dýchat. Naštěstí i tak mám občas prostor pro svoje kratochvíle.