Duben 2017

Zavolala na mě sociálku

28. dubna 2017 v 13:58 | faun |  Plácám si játra
Bojíte se, že život na vesnici je nuda? Taky jsem se bála. Tak jsem se před šesti lety nastěhovala do tohoto domu. Od té doby se nenudím. Opravdu ne.

Asi jste si všimli, že poslední dobou moc nepíšu. Jenom o knihách. Asi to je i důvod, proč se mi líbila tolik Analfabetka. Ta dlouhá cesta, než dojdete k cíli, zvlášť, když vám nějaký blbec hází klacky pod nohy. A dost možná upadnete do jakési letargie. Jo, jaro, máte radost a krasné kytky na okně (nebo aspoň já to mám na okně fakt pěkně rozkvetlé), děti rostou a smějí se na vás. Začala jsem během prvních slunečných dnů pracovat na zahradě, vytrhala jsem loňské kopřivy, vyplela záhony u cestičky a prostříhala suché větve stromů a keřů, na které jsem stačila. Stejně mi radost nevydržela dlouho. Kdykoli jsem se přiblížila k druhé polovině domu.

Analfabetka, která uměla počítat

28. dubna 2017 v 9:07 | faun |  Knihovnička
***
Bylo jasné, že dříve nebo později se k této Jonassonově knize dostanu. Nejdřív audiokniha o Staříkovi, se kterou jsem přečkala 9 měsíců prvního těhotenství a hodinové cesty autobusem. A potom skok na Anderse, který byl žhavou novinkou. Bylo vážně otázkou času, kdy mi poštovský panáček předá balíček. Tak jsem si ji koupila, brožovanou, do porodnice. Abych se tam nenudila při čekání na plánovaný císařřez. A popřípadě na první dny, kdy bude malinká Zuzi jen spinkat a jíst. Chachachacha.

Stejně jsem si ale nejdříve chtěla přečíst recenze. Na stránkách knihkupectví jsem od čtenářů našla rozporuplné odezvy. Jedna psala, jaká to byla nuda a "zlatý Stařík". Druhý byl v sedmém nebi. No, škála spokojenosti je opravdu široká a moje dojmy mohou být někde mezi. A ono ejhle. V porodnici čas nebyl. Nedočkala jsem se plánovaného termínu a Zuzi si řekla o sedm hodin dřív, přesto stále s dvoudenním čekáním. Po operaci to taky nešlo, spala jsem, kdykoli to jen trochu šlo. A ani doma to dlouho nebylo možné. Až po půlroce. A mohu tedy říct svoje o hodnocení ze stránek knihkupectví. Nevěřte všemu!
***

Ano, nevěřit všemu. Třeba tomu, že hrdinka je analfabetka. Slečna má jen smůlu, že je černoškou a narodila se v blbé době. Protože se celkově zastává názor, že černoši jsou přítěží systému, jsou nevzdělatelní a nepotřebují žádná práva. A do špatné chatrče slumu na předměstí. Vydělává si na život od malička vynášením latrín a začíná počítat. Kýble. A nebo různě barevné prášky, které její matka prodává v různých kombinacích dalším závislým. Po její smrti se naučí číst. Ovšem, všeobecné mínění se mění těžko a tak i Nombeko vykonává práci vyžadující neviditelnost, ale uklizečka v tajném zařízení s prořízlou pusou...

Fantastická zvířata a kde je najít- původní scénář

26. dubna 2017 v 8:17 | faun |  Knihovnička
Ovšem je tu otázka, jestli toužím ještě po další divé zvěři. Vzhledem k tomu, že celý den poslouchám téměř neustálý tok zvuků, jedna holčička se valí přes druhou, až nakonec při hrách tvoří propletenec rukou a nohou doprovázený tu a tam vyjeknutím psíka s přivřeným ocáskem v momentě, kdy starší schytá úder do tváře od mladší, popřípadě mě z činnosti u plotny vytrhne zařvání Týrexe, když velká ségra přišlápne ručku nožičkou v bačkůrce a ještě na nožce zahopsá. Mrcha. Další mrchy netřeba, prosím. Proto se nabízí otázka, proč jsem si zrovna já vybrala knihu s takovým, pro mě neaktuálním, titulem.

V první řadě to je absence společenského života. Každý druhý může do kina, ale maličké miminko se neptá, jestli chcete kromě krmení i nějaké kulturní zážitky. Moje cácorky rozhodly, že je nepotřebuju. Celkově můj společenský život obnáší občasné potkávání se se sousedy, když makám jako šroub na zahradě, zatímco mi jedna kope míč pod hrábě a druhá řve, že Bejby nebude sedět v koutě/na dece, zatímco se máma snaží dohnat resty z loňska. "A mazlit, mámo!" Vrcholem a možností prohodit s někým několik souvislých vět, je nákup v obchodě. Tak. A zkuste si jít do kina na film, který vás už v televizních ukázkách okouzlil. No to prostě nejde.

Dětství Bubliny

25. dubna 2017 v 19:10 | faun |  To lidské
Je až srandovní nostalgicky vzpomínat na dobu svého dětství. Hlavně proto, že já byla hodná a tichá, jedináček. A holky jsou dvě, hodné občas a rozhodně ne tiché. No jo, každodenní činností je krocení těch dvou šelem.

Dnes přijel na návštěvu můj táta. Bylo zvláštní mít ho tady, on hodně pracuje a sem přijede zřídka. Holky si získal rychle, Lucinka byla v sedmém nebi z obdivovatele jejích pohybů při tancování a Zuzi miluje dělání opiček. Jo, dělat blbečka a nadšeného fanouška, to mu jde. Jednou mě vystřídal a bylo to fajn.

Takový Tomáš

11. dubna 2017 v 11:25 | faun |  Zuzance
Je to asi úděl matek a otců, být šťastný z maličkostí, maličkých tělíček a capáčků, ruček, co se pořád natahují a pusinky v úsměvu pískají, abychom si ty svoje drobečky vzali, pomazlili a na rukou nosili.

Zrovna včera jsem s bývalou kolegyní na dětském hřišti přemýšlela a vzpomínala, jaký život bychom vedly, co v tuto chvíli bychom řešily. Asi bychom byly v práci nebo na cestě do/z ní. Nuda. Teď jsme u klouzačky a díváme se, jak nám dovádějí dcery, já ještě s tebou na ruce, protože je tráva mokrá od rosy a tvoje milované sedmikrásky mají jen pootevřené hlavičky.

Jo, možná si chci rvát vlasy, když mluvíte se ségrou jedna přes druhou. A chce se mi brečet, když tě bolí pusinka kvůli zoubku, co ještě stále nevykoukl. Ale za nic bych naše trápení nevyměnila. A už vůbec ne ty naše radosti. A že jich je každý den plný.

Dnešní ráno mi na Instagramu projasnil Tomáš Klus, asi měl stejnou potřebu jako já a kolegyně včera, vzpomínal, co by řešil před pěti lety. A jak kouzelné je, jak nás naše dítka mají v moci.

Ano, ty moje Zuzi, popadnete nás za límec a náš život obrátíte naruby takovým způsobem, že nám to přijde nejpřirozenější, nejkrásnější a nejopravdovější. Jo, jaký si to uděláš, takový to máš.