Březen 2017

Nespavost vyléčily děti

2. března 2017 v 8:44 | faun |  To lidské
Ještě před několika lety se mi běžně stávalo, že momenty bezprostředně před spánkem jsem věnovala rekapitulaci dne. A ne jen v tom dobrém. Když se stal nějaký průšvih, přehrávala jsem si všechno v hlavě a na nepříjemné otázky a narážky jsem reagovala jinak. Promyšleněji a více asertivně. Ne tak překvapeně. A jak jsem se tak užírala a stresovala před spaním, spánek sám o sobě stál za suchý z nosu. Ráno jsem bývala naštvaná dvojnásob, kromě nepříjemných chvil během dne předešlého, mě to celé zlobilo celičkou noc během spánku a já si ani na chvilku neodpočinula s jednou, normální myšlenkou.

Tohle mi vyléčily děti. Ne, že bych se přestala trápit svými nedostatečnými reakcemi na krizové situace. I když mi svým způsobem bylo víc jedno, co si o mě kdo myslí. Pokud šlo o moje holky, slova mi padala z hlavy sama a já svoje rozhořčení, v případě jejich ohrožení, dokážu dát najevo prvotřídně.

Možná, možná ne

1. března 2017 v 14:31 | faun |  Knihovnička
Udělala jsem si radost a plná nadšení, že se mi s holkami za zády povedlo přečíst jednu knihu, koupila jsem si druhou, na kterou mám nostalgické vzpomínky. A upřímně, měla bych škole poděkovat za pár věcí, kterými mě obohatila do dospěláckého života. Toto je jedna z nich.

To byl školní rok 2009/2010 a nás čekala maturita. Ten rok jsme před třídou měli referáty o knihách, které jsme si mohli zapsat mezi dvacítku přečtených, o kterých budeme mluvit, pokud si vytáhneme jejich období. V den, kdy se vybíraly referáty, jsem marodila, takže v den mého návratu mezi (zatím) živé, na mě čekaly dvě možnosti. Obě stejně neznámé. Los vyhrála ta kniha s vtipným jménem autora. Fulghum. Čte se Fuldžum. Při rychlém opakování to dž znělo jako č, takže fulčum nečum. Fakt mi to alespoň tehdy přišlo zábavné. Učitelka neměla nároky na určitou knihu a nechala na mě, kterou si vyberu. Když jsem se v telefonátu mimochodem zmínila tetě, o týden později mi v balíčku přišly poštou 3 knihy, které měla doma. Prý, abych si je v klidu pročetla, klidně si zatrhávala a nechala si je tak dlouho, jak budu potřebovat. A první, kterou jsem vzala do ruky, se jmenovala Možná, možná ne.