Únor 2017

Stíhačky tygrů

24. února 2017 v 15:46 | faun |  To lidské
"Neptej se mě, koho kastruji. Kastruji tebe." (Hemingway, Teorie tygra)

***
Minulý víkend k nám přijela na návštěvu kamarádka. Především kamarádka mèho muže, dokonce se kamarádili během svých vztahů se svými již bývalými partnery a byla naděje, že by byli spolu. Ale čas a okolnosti se změnily a dopadlo to také dobře, Dana jsem ulovila já na svůj humor, občas nepořádek a systém popisování krabic při malování, takže mi již několikrát z legrace líbal nohy. Z Radky jsem byla trošku nervózní, ale sobotní večer za mě vyřešil můj úžasně unavený muž, protože přišli domů až ve 3 ráno- tedy už v neděli. On padl do postele, já z ní vylezla a začala jsem rozespalá uklízet nákup, který v tašce s sebou přenášel ze dvou hospod několik hodin.

Ráno byl na muže vtipný pohled, šlo na něm vidět, jak hodně blbě mu je. Nabídla jsem mu šeptem kafe a możnost teplé polívky nebo včerejšího guláše do postele, ale jen udělal pohyb rukou, jako když odhání rukou vosu od půllitru. Holky začaly řádit, chvilku jsem je nechala, uznávám, byla jsem trochu škodolibá. Nakonec jsem je oblékla a s "tetou Radkou" jsme šly na procházku. Na dvě hodiny.
***

Počat/a kde?

22. února 2017 v 14:57 | faun |  To lidské
Během svého života míváme momenty plné sentimentu a zvědavosti. Někdy si dokonce říkáme, že na odpovědích nezáleží a co bylo, to bylo, hlavně že se to nějak stalo. To je sice možné, ale znát fakta taky není k zahození.

Dneska jsem dočetla knihu člověka, který mi velmi imponuje. Prožil mnoho, udržel si nadhled a dělí se s námi o své rány i postřehy na listech svých knih. Člověku se až nechce věřit, že není fiktivní. V jedné kapitole se rozepsal o svých myšlenkách spojených s vyplňováním úředních lejster. (Brzy se k této knize rozhodně vrátím a napíšu o ní další "knihovničkový článek".) Jedna věc je nudná odpověď do kolonky Místo narození. Druhou, za to více zajímavou, by byla Počat/a kde. Kolik z nás se na jednom místě narodilo, ale život nás zavál jinam a se změnou adresy přišlo i štěstí? Vždyť přece má cenu se zajímat, kde a třeba za jakých okolností jsme vznikli. Třeba v mém případě to hodně věcí vysvětlilo.

Vejce a já

13. února 2017 v 14:04 | faun |  Knihovnička
Před několika měsíci jsem na blogu mladé slečny četla článek, který byl kritikou spisovatek a odsuzoval je do role vynikajících pisatelek naivní a jednoduché červené litetatury, jako celkově neschopné napsat dobrou, čtivou knihu s nadhledem a bez zbytečnèho babrání se v citech. Osobně si dovoluji nesouhlasit, pár žen, s životním rozhledem a jasnou myslí, jsem našla a přidala si jejich díla do police. A tato kniha je právě jednou z výjimek, které hodlám bránit a rozhodně ji budu doporučovat a půjčovat kamarádkám. Ne jako podložku pod hrnek kafe.

Moje tchýně je skvělá. Vím to celkem jistě. Říká se, že hodně o lidech řekne to, co čtou. Čím si plní hlavu. A tak mě potěšilo, když jsem slyšela jména vyřčena naší češtinářkou na střední. Jedna perla vedle druhé. Já si chtěla jejich díla přečíst, ale v knihovně mě cestou k okýnku s horou knih v ruce došlo, že to asi nestihnu-nepřelouskám-možná přestane bavit- nebo prostě nevím, proč ne. Na poslední chvíli jsem se zalekla té výzvy, která mi najednou přišla zavazující. Co když rozečtu Na západní frontě klid a nebude mě to bavit?! Nebo přečtu pár stran a odradí mě to od dobrého autora, o kterém mám prostě až moc vysoké mínění? A nedozvím se, Komu zvoní hrana. Víte, co myslím?

A tak jsem z výčtu knih, které se mojí tchýni líbí, sáhla po té, kterou jsem neznala a nikdy o ní neslyšela. A navíc ji napsala žena. Zní to jako sázka na outsidera, protože z favorita se mi klepou nohy, ale jsem prostě někdy srab. Přišla jsem ke knize, u které jsem neměla žádná očekávání a s každou stránkou u mě ta XY stoupala v ceně. Paráda.

Mosty přátelství

9. února 2017 v 7:21 | faun |  To lidské
Kolikrát si říkame, že něco budeme mít navždy. A doba by tomu snad přála, alespoň co se možností týká. Ve světě sociálních sítí a hovorů po skypu padají přece bariéry a vzdálenost jako by se zkracovala. Ovšem, pokud se dvě srdce od sebe nezačnou vzdalovat.

Nedávno se kamarádka na facebooku hlásila o radu. Jestli prý je lepší trvat na přátelství, když zraňuje. Nebo raději navazovat jiná a bezbolestná, ale prostě s někým novým. Ač se neřadím mezi nejpovolanější rádce (přece jen můj současný společenský život se rozšířil o jednu jednotku a tou je batole), pod slohy komentářů o tom, jak "si tě nezaslouží, když se kvůli němu trápíš", jsem napsala svoje. To svoje moudro nemoudro,

Babičky budiž pochváleny!

3. února 2017 v 18:10 | faun |  To lidské
Co se v mládí naučíš, možná někdy v životě použiješ. A možná taky ne.

Jak se dívám na svoje holky, vidím zřetelněji, jak čas letí. A to potom dostávám záchvaty paniky, že něco prošvihnu a na něco zapomenu. Proto ostatně vznikly rubriky věnované mým holkám, kde jsou některé důležité body rozepsané pro případ nouze, předem a pro jistotu. Starostí rodičů přece má být předat dětem maximum informací a rad, zásad a znalostí, aby byly připravené vrhnout se do té divočiny venku, než se divočina vrhne na ně. Jako předávání štafety, nekončící koloběh infornací, které se jistojistě budou hodit. I já byla vybavena životodárným minimem. A vy taky. A k čemu nám některé rady byly?