Prosinec 2016

Když jsem tě poprvé uviděla...

10. prosince 2016 v 10:30 | faun |  Zuzance
Na lásce je úžasné, jak je pokaždé jiná. I když prožíváš něco opakovaně, neznanená to, že víš jistě, že to bude stejné. Tentokrát jsem byla na spoustu věcí připravená, ale moje očekávání byla opět překonána. V dobrém, samozřejmě.

Věděla jsem jistě, že při odchodu s tebou domů budu mít opět bolavé břicho. A budu mít mokré fleky na tričku, kdykoli zapláčeš hlady. A byla jsem smířená s představou, že ani s tebou nebudu při tvém prvním nádechu. Smířená, ne spokojená. Doufala jsem, že si to alespoň později vynahradíme a i v tom byla moje očekávání naprosto zbourána a překonána. Ty jsi totiž byla....

Kus. Opravdu, holčičko, tys byla kus ženské, co přestala plakat, jakmile jsem tě dostala poprvé do ruky. A dívala ses na mě těma očima, co máš barevně po mě. Bylo hrozné nechat se tak převálcovat city, tiše si plakat do deky, zatímco jsem si rukou přidržovala zalepenou jizvu na břiše. Láska, kočičko moje, byla jsi moje láska na první pohled.

Až budeme přepočítávat dárky

3. prosince 2016 v 19:28 | faun |  To lidské
Máme před sebou první Vánoce v plném počtu. Na rozdíl od loňska je už Zuzinka na světě, do všeho kecá a bere s vehemencí buldočka všechno v dosahu do rukou a šup do pusy. Proto se na ni ostatně Lucinka nejčastěji zlobí, je ještě zvyklá, že všechno je její, ale už moc hraček a polštářků poznalo Zuzčin stisk dásní i sliny. No jo, doma máme pořád bitevní pole.

A po tom, co mi dneska říkala bývalá kolegyně v obchodě, to vypadá, že ani v letech budoucích, kdy by mohly holky mít rozum, nebude nuda. A ticho.

Jsem "vydovolenkovaná"

1. prosince 2016 v 17:29 | Faun |  Plácám si játra
Návraty jsou někdy těžký. A na blog podle mě taky. Zvlášť, když se toho v mezičase tolik stalo. A je to pro mě záhul, ačkoli jsem už před přestávkou věděla, že to bude těžký.

*****
Poslední týdny těhotenství byly náročné. Kromě informace, že se potvůrka neotočila a stále sedí zadečkem dolu, takže císař byl jistý už před nástupem do porodnice, nás popadl začátkem srpna děs, že to u nás v našem minipokojíčku nestihneme připravit. Pohnuli jsme s přestavbou a zrušili počítačový stůl a rozpojili všechny možné kabely. A muž zase v rekordním čase sestavil, natřel a obrousil vymazlenou bílou postýlku.