Červenec 2016

Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)

30. července 2016 v 8:45 | faun |  Knihovnička
Miluju to očekávání, když si zamluvím knížku, nožem opatrně otevírám zalepený balíček a když ji mám poprvé v ruce, přemýšlím, co asi bude uvnitř. Jestli mě to bude bavit na začátku, opadne můj zájem v půlce nebo vydržím navnaděná až do konce. Nebo pochybuju, jestli to vůbec zvládnu přečíst, protože času také příliš nemám. A já trubka si vybrala něco, co má přes 300 stránek...



Holky z Megaknih byly nadmíru štědré a povolily mi knížku, která pro mě je něco extra. Nejen proto, že v srpnu mám narozeniny a opět si nejspíš žádný dárek nekoupím, takže Anders je jedno splněné příní (a asi i jediné). Také jsem stále nadšená z nedávného seznámení se Stoletým staříkem, který byl po dlouhé době první knihou, kterou jsem dostala do ruky. A nejen, že můj zájem vydržel až do jeho konce, dokonce rapidně narůstal. Zjištění, že v červnu vyjde novinka od stejného autora, mě dohánělo k záchvatům blaženosti srovnatelným s extází, když mi Lůca nesní celou čokoládovou tyčinku, ba mi dokonce nechá kus tak na dvakrát do pusy. Děvčata ani nevěděla, jakou radost mi udělalo, když Anders dorazil zabalený v úhledném balíčku a já si ho mohla vzít s sebou do postele, když Lucinka po obědě vytuhla na (dokonce) tři hodiny.

"Pán", ne "děda"

28. července 2016 v 17:09 | faun |  Psáno Lucii
Možná ti někdy někdo bude tvrdit, že je jedno, jak tebe přijmou příbuzní tvého vysněného muže a jemu může být stejně jedno to, že mu my, tvoji rodiče, máme chuť urvat hlavu a vykopnout ji z okna. Budeš mladá, optimistická a zamilovaná a bude ti vlastně jedno, co si kdo o tom říká. Ten pocit znám, sama jsem ho prožívala, když jsem poznala tvého tátu. Opravdu moc lidí mi říkalo, abych vzala nohy na ramena a odstěhovala se co nejdál. Neměli mě ale tehdy varovat před ním, to rozhodně ne. Měli mě varovat před jeho otcem, který s námi dodnes žije v druhé půlce domu. Faktem totiž je, že ti sice nakrásně může být fuk, že tvoje skorotchýně je slepice nebo že tchán je vypitý debil, ale chtě nechtě si je přibíráš do svého života. A buď si ten život spolu užíváte, nebo se užíráte.

O tvém "dědovi" jsem měla iluze velmi krátce. Už za měsíc jsem věděla, že se rádi mít nebudeme a náš vztah bude našponovaný jak guma od trenek, ve kterých kolikrát chodil močit přímo před naše kuchyňské okno. Co za naschvály nám dělal, to si nechám pro sebe, že mám k někomu špatný vztah já, neznamená, že si ho musíš ve starším věku pěstovat sama a přebírat moje šrámy na sebe. V době, kdy věděl, že se narodíš, jsem naivně doufala, že se alespoň málo změní. Je přece něco jiného nenávidět manželku syna a vlastně úplně cizí ženskou a stejným způsobem nenávidět i čtvrtinu vlastních genů předanou ve štafetě další generaci.

Za poslední měsíc se moje úšklebky na něho ve chvílích, kdy se my tři potkáme na zahradě, stávají častější. A kyselejší. Už loni mě zlobilo, že se kolikrát zastaví, sleduje tě, jak dovádíš na dece, usměje se na tebe a ve chvíli, kdy projevíš zájem a jdeš k němu nebo natáhneš ruce, se otočí a uteče před tebou zpět do bezpečí domu. To bylo ale loni a čas ti dal možnost zapracovat na rychlosti i jistotě v sandálích, takže teď ho hravě dohoníš a povídáš mu. Většinou o tátovi, protože o tátovi povídáš ráda. A vždy tě opraví a umlčí tím, že "on není táta, ale děda". Poslední týden mám chuť mu za tuto větu s výskokem kopnout do hlavy.

Začalo to jako malé kousance od molušek, molušky to ale nebyly ani omylem!

Mám tetování, co není vidět

16. července 2016 v 9:42 | faun |  Plácám si játra
Kdo by nechtěl mít něco extra? Něco unikátního? Poznávací znamení, které jemu samotnému připomene, kým je, pokud na to zrovna náhodou zapomene? A přitom je přirozené chtít se líbit i odlišovat se.


(zdroj: FB/cilichili)

O tetování bylo napsáno hodně. Podle mě je to vlastně všechno přirozené. A moc se mi tetování líbí. Barevné i černobílé. Spíše obrázky než ornamenty. Někdy mi přijdou na jedno brdo a říkám si, že holky, co si nechají udělat motýlka nad zadkem, jsou jedinečné asi jako padesáté sledování filmu o upírech. Ale taky vím, že mi ten motýl může být ukradený. Nevadí mi nápisy, ani opakované nekonečno na zápěstí, notičky a hvězdičky u ucha. Uznávám totiž, že každý má svůj názor a to pravé, co pro něho samotného znamená celý svět.

V revíru je čerstvé maso

15. července 2016 v 16:12 | faun |  To lidské
Jako nový živočišný druh v hledáčku myslivce- přesně tak jsem se cítila, když jsem poprvé přišla s mým již mužem do jeho oblíbené hospody. "Jsou tam samí fajn lidi a mám to tam moc rád", povídal. Když ale poprvé odcházel na záchod, chtělo se mi ho prosit, aby mě vzal s sebou.

Spousta věcí tehdy byla moc rychlá, dokonce i na mě. Kromě toho, že jsme se znali týden, když jsem se k němu stěhovala, mě děsil fakt, že jsem se do něho opravdu rychle zamilovala. A to při našem setkání vypadal jako parodie na všechno, co jsem od svého partnera chtěla a čekala. Když jsme se znali měsíc, rozhodl se mě vzít mezi lidi. Nejdřív mi to lichotilo, protože se tím náš vztah posouval dál. Nestyděl se za mě a rozhodl se mě ukázat i známým a přátelům. Nevím, jestli jim o mě říkal a vím určitě, že se mnou o nich moc nemluvil, takže jsem byla bez očekávání a vše záleželo jen na tom, co bude, až se poprvé potkáme. Mohla jsem jenom věřit jeho úsudku, že se jedná o "jedinečné osobnosti", které ale nekoušou. Prý.

Ve vleku léta...

14. července 2016 v 10:55 | faun |  Boje s Nudou Domácí
Jako malá jsem neměla prázdniny moc ráda. Myslím ty letní. Protože měly pořád podobný scénář, nakonec i průběh. Těšila jsem se, to jo, ale stejně tak jsem se v srpnu těšila do školy. Školní rok taky měl podobný scénář a průběh. Vlastně to teď zní jako strašná nuda. A je to celkem jedno, protože moje školní léta jsou dávno za mnou.

Mám pocit, že jsem si jednotlivá roční období začala užívat až po škole. Když jsem začala chodit do práce, kdy jsem paradoxně neměla příliš času, ale asi jsem se začala dívat víc a lépe. Nebo jsem se dívat chtěla? A úplně nejvíc mě roční období a jedinečnost jednotlivých měsíců dohnala až tady. Je tu totiž krásně. Pořád. A léto s sebou nenese už jen tu pachuť prázdnin, které mohou dopadnout stejně jako loni. Je najednou hodně práce, hodně vymýšlení a řešení.

"Kdo by to nechtěl?!"

13. července 2016 v 9:22 | faun |  To lidské
Když někdo říká, že to nechce a nepotřebuje za svoje úsilí, dřinu, čas a emoce ocenění a přitom "Kdo by to, sakra, nechtěl?!"

Několik dnů nazpět jsem během volné chvilky stihla opakování několik let staré Všechnopárty, kde měl Šíp vedle sebe Aňu Geislerovou. K ní mám celkem zvláštní vztah, protože mě štve. Štve mě, že je to jedna z nejobsazovanějších hereček u nás a vyskočí na mě z každého druhého filmu. A taky mě štve proto, že v některých rolích je mrcha. Taková mrcha, až jí to věřím. Takže je vlastně dobrá, dokonce dost dobrá. Proto bych jí měla blahopřát a fandit. Ačkoli mě ona i její sestry v rozhovorech štvou tím věčným opakováním, kdo jsou jejich rodiče a že se u nich scházeli bohémové z širokého okolí a proto si mohly dovolit být na volné bohémské noze jako oni. Takže mě vlastně štvalo a těšilo zároveň, když jsem ji v televizi viděla. Zase.

Široký úsměv mámy

8. července 2016 v 14:31 | faun |  Psáno Lucii
Nejen ctižádostivé potvory chtějí schovat všechny snahy za mrkání a úsměv...

Pokud to v minulém článku vyznělo tak, že mrkací technika a široký úsměv jsou jen zbraněmi malých, mladých a pubertálních holek, tak se musím opravit a doplnit. Ne, i já občas mrkám a zkouším zářit, abych si zvedla šance. Ať už jde o cokoli.

I dospěláci předstírají. Já předstírala krátce před tvým narozením a tvůj tatínek taky. Já seděla na zadním sedadle auta a tvářila se, že mám zaražené prdy a vůbec mi není tak hrozně, jak mi ve skutečnosti bylo, protože jsem věděla, že po mě tvůj táta čas od času hází oko ze sedadla spolujezdce a zkouší odhadnout, jestli je průšvih nebo bude za chvilku. Byl vyplašený a jako chlap zvyklý sám snášet různé bolesti, nebyl schopný popasovat se s tím, že je zle mě a on s tím nic nemůže udělat. A tak jsem dělala, že jsem se přejedla fazolí a s každým stahem v břiše jsem se kousla do ruky, abych nevydala ani hlásku. A stejně mi to nebylo nic platné. Protože vím, že tvůj táta přesně tohle věděl a znal mě už tehdy moc dobře. Věděl, že se snažím vypadat statečně a snažím se mu celou cestu usnadnit tím, že se svíjím na sedadle ve chvílích, kdy nekouká. Dokonce se mi potom přiznal, že v duchu počítal a koukal se na mě záměrně jen ve chvílích, kdy předpokládal, že mi bolest poleví, aby ukázal zájem o mě, ale zároveň mi nekazil moje snažení o předstírání, že tohle zvládnu levou zadní.

Usměvavé mrkající holčičky

5. července 2016 v 15:59 | faun |  Psáno Lucii
Už dlouho ti říkám, že nemá cenu plakat zbytečně. Že hezké holky, co se tak krásně smějí, by neměly plakat vůbec. To by měly nechat těm ošklivkám, co vypadají hrozně i s úsměvem. Na druhou stranu je mi jasné, že tohle moje povídání jednou možná bude mít za následek, že si o sobě budeš myslet moc. A budeš mít snahu být vždy ta, která určuje pravidla, bude mít poslední slovo a začne se šklebit a krčit ret (jako táta), když nebude podle tvého přání.

Ani jsem si zatím nevšimla, jestli to kluci vůbec dělají. Jestli přijdou s širokým úsměvem a doufají, že z rodičů něco vymámí. Cokoli- čokoládu, hračky v obchodě nebo ovladač od televize. Zatím jsem si toho nevšimla, ale většinou v této pozici vidím holky. Načančané, s očima přes půlku hlavy, mrkající pomalu a zřetelně a s andělským úsměvem. A jakmile se jim žádaná věc objeví v dosahu, rychlostí zmrzlé cílevědomé Jezinky pevně sevřou v ruce vše, co chtěly a co dostaly. A smůla, mámo, nedám- už nikdy více!

Kočkomilka

2. července 2016 v 13:24 | faun |  Psáno Lucii
Vlastně ani nevím, kde se to v tobě vzalo. Na začátku jsi totiž byla blázen do plyšových medvědů. Potom ti ale děda přivezl jako dárek plyšovou zrzavou kočku se smutnýma očima a tys začala šílet po kočkách- bez ohledu na to, jestli se chtěly kamarádit ony.


O dvou velbloudích tatíncích

1. července 2016 v 11:11 | faun |  Zuzance
Říká se, kočičko moje, že druhé děti to mají jednodušší v mnoha ohledech. Rodiče se nebojí tolik, jako u toho prvního. První si musí všechno vybojovat, druhé to podědí a dostane jen proto, že po tom natáhlo ruku a prostě si to vzalo. Jestli je to pravda, uvidíme až za nějaký čas. Ale po jedné včerejší pohádce mi to pořád leží v hlavě.

Ta pohádka byla hned v ranním vysílání stanice, kterou sledujeme ráno s Lucinkou. Já kolikrát ještě rozespalá nevnímám plně všechno, co se po mě žádá. Vlastně pohádky pro děti jsou jedním z mezistupňů, které potřebuji k zapnutí vlastního mozku. Je to smutný, ale je to tak. Proto i pohádka o velbloudech na poušti byla jen jednou z mnoha, které jsem slyšela v šumu. Ale hlavní linka mi zůstala v hlavě.