Červen 2016

Pokud jednou vymřeme...

30. června 2016 v 9:56 | faun |  Psáno Lucii
I to se může stát, protože "člověk je sám o sobě velmi inteligentní tvor, ale lidstvo jako společnost je úplně pitomé a snadno ovlivnitelné uskupení bez určitého směru".


Stát se může cokoli. Můj problém je, že pokud se to nestane za mého života, může se to docela dobře stát za toho vašeho, Lucinko. Mám přece na tebe náskok 24 let, na Zuzku ještě víc. A kdo ví. Otazníků zda a proč je mnoho a tak ti alespoň na dobu, než půjdeme všichni a všechno společně do kopru, můžu zanechat alespoň dvě možnosti, které by podle mě mohly nastat. Ne, že bych měla křišťálové koule a viděla budoucnost, ale vycházím z předpokladu, že sobeckost a hloupost jsou bez hranic. A nevšímavost s prospěchářstvím, bohužel, taky. Jak ráda bych se pletla a nakonec nás všechny smetl nějaký roj šutrů, abychom za ten konec nemohli sami...

Těhotný mozek

17. června 2016 v 14:17 | faun |  To lidské
Sjíždíte jednu hormonální vlnu za druhou a když už si konečně říkáte, že to máte všechno pod kontrolou, vymelete se na útesu.

Nejsem plačka. Teda aspoň ne taková, že bych se složila ze všeho. Přepínám kriminálky a pořady, kde se děje cokoli dítěti, protože vím, že u toho budu řvát určitě. Kolikrát se už nedokážu nazlobit, když moje nervy pokouší Lůca, jsem na to unavená a prostě se jen otočím zády a tiše si bulím. Je to pro mě méně vyčerpávající, než bych ji musela znovu říkat, že se to nedělá, nebo že to bolí. Moje reakce jsou většinou pod kontrolou, ale sama cítím, že to není, co to bývalo třeba před rokem. Nemoc "těhotného mozku" u mě sice nastoupila už před časem, není zatím smrtelná.


Pomoc! Jsem na titulce!

9. června 2016 v 16:27 | faun |  O Blogu
Nebojte, toto není tak docela současný článek, protože dnes vyvěšena nejsem. Ale uznejte, jak pitomý pocit to je, když si přečtete článek z výběru článků, zamyslíte se, do šíleně dlouhého komentáře všechno vyťukáte a pak místo potvrzení přidání komentáře na vás jen vyskočí: Blog nenalezen. No nenaštvalo by vás to? Mě vlastně jo!

Připomnělo mi to nedávno přečtený článek ze srdce blogu, se kterým jsem současně souhlasila i nesouhlasně vrtěla hlavou ze strany na stranu. Je ovšem pravda, že dnešní případ není první ani poslední, kdy se bloger rozhodl ukončit svoje působení poté, co byl jeho blog vytažen na světlo a umístěn na dobře viditelné místo a jeho článek schytal kromě souhlasných komentářů i několik údernějších a ostřeji laděných poznámek- ať už oprávněně či nikoli. To se stává, nemůže přece nikdo čekat, že vyklopí z hlavy na blog hejt a celý svět se chytne za nos, jak jsme bez toho mohli doteď žít. Otázkou ale je, jestli jedno zveřejnění na titulce blog.cz opravdu může tak zamávat psychikou, že si dotyčný řekne: "Ne, jdu od toho"? I v případě, že jeho blog vyhledalo v minulosti více než 1,500 lidí?

***
Přiznám se, že během čtení zmíněného článku ze "srdce" jsem spíše nesouhlasila. Ale neměla jsem to v hlavě dost promyšlené na to, abych se vyjádřila do komentáře a přidala svoji trošku do diskuze. Hlavně proto, že blog stále neberu jako něco, co bych měla v plánu dělat jednou "profesionálně", ačkoli jistou laťku úrovně bych si ráda držela. Blogy jako fotr jsou už prostě o x levelů výš a nevím, jestli bych se jednou viděla jmenovaná v řádku vedle nich. Můj život a moje působení je stále víc mimo Matrix a mám pocit, že s každým dítětem se tento můj postoj prohlubuje- prostě, od monitoru jistě nejlepší mámou nebudu a psát po večerech můžu, ale mnohem raději bych se vyspala. Přesto i mnou dost zamávalo, když se mi první článek objevil na titulce mezi třemi a mě opravdu zaskočila vlna komentářů- pochvalných, souhlasných i těch více polemizujících.

Pochváleny budiž ploužáky

9. června 2016 v 9:48 | faun |  To lidské
Taktéž víno, výpadky elektřiny, dlouhé zimní večery a omezená představivost při kupování dárků k narozeninám a Vánocům. Ano, dámy a pánové, i v tom mám praxi. Při mém posledním oslabení představivosti jsme si udělali pěkné dítě, které je jedním z důvodů, proč takové dlouhé večery, zasvěcené pouze dvěma dospělákům, nemáme, jelikož nedaleko bydlící babička stále renovuje dům a postrádá volný pokojík a naše ratolest nám tedy stále visí na krku každičký večer už po téměř dva roky.

Kolik dětí by se nenarodilo, nebýt kin a chytlavých melodií, to raději ani nezkouším domyslet. Každému druhému je jasné, že každý druhý nechodí do kina, aby se díval na film, protože kolikrát je tam ke koukání (i dělání) něco jiného. Jo, vzít holku na horor, při kterém se bude děsně bát a bude vyžadovat chlapskou ruku kolem ramen (nebo v klíně). Nebo na sladkou romanťárnu, která sice žádného chlapa nenadchne, ale holce sama klesne hlava na rameno a celá je hned vláčná a uplakaná, že i přes rozdíly hlavní dvojice, všechno dopadlo dobře a oni spolu žili šťastně až do smrti. Nebo alespoň jeden večer, reprízovaný několik dalších večerů, aby i další holky mohly vzdychat vedle svých hrdinů.

(Ne)pohoda s kočárkem

4. června 2016 v 9:39 | faun |  Plácám si játra
A vy jste si to malovala jednoduše, že? Tak na to můžete zase hezky zapomenout! Proč by to mělo být jednoduché, když vám to může klidně dalších pár let komplikovat život?!

Když se srovnáte s tím, že budete malého drobečka nějak přepravovat, zbývá vybrat, jestli šátek nebo kočárek. Když budu chtít brát ještě nákup a pár maličkostí navíc, je volba kočárku jasná. Pokud ovšem nechci chodit ověšená jako vánoční stromeček. No jo, ale který? Nebudu plácat, že cenové rozpětí dokáže nabrat i bizardní rozměry a někdy opravdu kroutíte hlavou, jak tohle malé nic může stát takový prachy, ale to se prostě v dětském byznysu stává. Takže v rámci hnízdícího syndromu před porodem sedíte nad displejem a prohlížíte typy a barvy a snažíte se něco přijatelného vybrat z internetových obchodů, popřípadě si sama obíháte prodejny a kroutíte hlavou v živém přenosu. Ovšem, dát dohromady představu univerzálního kočárku, kam by se vlezlo rostoucí dítě, nákup na týden a zároveň to bylo skladné při přepravě MHD, navíc nepůsobilo tak těžkopádně, aby byl vůbec někdo ochotný vám s tím pomoct do starého vysokého autobusu s úzkými dveřmi- jó, to je nadlidský úkol. A když už z nějakého přání slevíte, zjistíte, že přesně tento model je v úplně příšerných vyblitých barvách a jiné na skladě nejsou a nebudou. Áchjo.

Když už se srovnáte s tím, že máte co máte (a přinejhorším to vyřešíte koupí dvou rozdílných kočárků, které se musí také dvakrát zaplatit a někde parkovat), zjistíte spoustu dalších nutných věcí. Společným jmenovatelem je bezohlednost.



Poličky u okna

3. června 2016 v 10:03 | faun |  Dílna D
Prvního května u nás žádné líbání pod stromy neprobíhalo. Pokazila jsem si to sama, protože jsem jemně naznačila, že mám stále hromadu kytek, které nemám kam dát. A on prohlásil, že letos určitě neuschnu, když hodlám v sprnu rodit. (Viděli jste někdy rodit-kvést suchou větev? Proto určitě neuschnu.) A místo líbání se tedy rozhodl vyrobit mi něco na kytky, ze kterých budu mít alespoň více radosti, až mi bude zle a nebudu moci z bytu. (To se ostatně stalo na posledních několik dnů, kdy vycházím jen výjimečně. Změny počasí a tlaku mi nedělají dobře a tak se na svoje kvetoucí krásky koukám z okna- a že je to fakt úchvatný pohled.)


Jedna hotová :-)

Spokojená se spokojeností

3. června 2016 v 9:11 | faun |  Zuzance
Kolikrát jsem si říkala, že "můj život bude opravdu o něčem, až...", až jsem se jednoho krásného dne probudila a zjistila, že opravdu o něčem je i bez toho "až". Bez podmínek a cílů. Ačkoli dávat si cíle není k zahození, stavět svoje štěstí pouze na jejich odfajfkování ale nejde. Protože se kolikrát dá "sejít z cesty" do vedlejší uličky, úplně stranou, takže hlásek v tvojí hlavě křičí, že děláš blbost a ztrácíš čas. Ale kolikrát právě v těch zapadlých uličkách můžeš najít poklady a sama sebe.