Duben 2016

Regál na truhlíky pod okno

30. dubna 2016 v 16:20 | faun |  Dílna D
Letos poprvé stáleplodící jahodníky a petržel, mateřídouška a máta...
uvidíme, co umře pod mým dohledem jako první :-D


Co se dá dělat, muž mi stále jezdí za hranice a většinu času trávím doma s Lůcou. Sama. Šílím z toho, protože její vzdorování občas nabere bizardní rozměry. A mě rychleji rupnou nervy. Nevýslovně se tedy těším na ty dny, kdy je muž doma a opečovává ji většinu času on. I ona je ráda, takže všichni spokojeni. A k mojí spokojenosti mi muž splnil i jedno přání navíc.

Jaro mám ráda. Barvy a ty vůně (které jako alergik na trávy a pily) fakt miluju, přesto sama vyhledávám příležitosti, jak se o nějakou zeleň starat. Ovšem u nás to není tak jednoduché. Tchán stále patří do kategorie lidí, kteří si vliv a moc užívají a rádi to připomenou, kdykoli se o něco někdo pokusí, takže záhonky nepřicházejí v úvahu. Což o to, letos bych se s břichem sama nerada krčila nad plením jahod. Proto mi muž během dvou dnů vyrobil pomocníka.


Není v závětří, takže ho pořádně slepil a napevno přišrouboval, aby vydržel i pořádný nápor větru. Vše na míru...
A dokázal by to prodávat za 840,-... Když o tom tak přemýšlím, viděla jsem v řetězci podobný, za 1200,- a rozhodně nebyl tak stabilní. Mám prostě štěstí :-D

Co s nymfomaniakální puberťačkou?

8. dubna 2016 v 9:37 | faun |  Psáno Lucii
Říká se, že se nejlépe dají překonat věci na základě vlastní zkušenosti. A co když žádnou takovou nemám? No, babo raď!

Teprve pár let jsem mámou a už se děsím toho, co bude dál. Už teď říkávám věci, které jsem neměla v plánu nikdy říct nahlas, nebo jsem alespoň počítala, že jako správná prudérní matka budu tyto věty říkat, až mě v patnácti budeš posílat ven, abych viděla svět takový, jaký je a ne jaký byl v dobách mého mládí. Díky výlevům, které si nenecháváš jen na doma, občas prohlašuju, že by sis měla počkat až ti bude 30, budeš mít vystudovanou DAMU a budeš hrát v Národním, kde ti za takové móresy budou cpát neslušný prachy a rozhodně nemáš plýtvat talentem teď na ulici zadarmo pro všechny kolem.

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

3. dubna 2016 v 15:07 | faun |  Knihovnička
(zdroj všech obrázků: FB/stoletystarik)

Když vám při čtení dojde, že nikdy nevíte, co se vám může stát zítra, za rok. A že je hloupé myslet si, že "na něco jste už moc staří". Alan za jedno století viděl a zažil kde co a stejně ho dobrodružství neopustilo ani po stých narozeninách.

Poslepu

3. dubna 2016 v 13:01 | faun |  To lidské
Jsem celkem zdravá a říkám si, jaké mám štěstí. Někdy je ale otázka, kdo je na tom vlastně hůř...

Kolikrát jsem si říkala, že lidé s postižením jsou chudáci. Nedokáží žít plnohodnotný život. A možná kvůli frustraci už ani nechtějí. Ale při takových myšlenkách jsem se plně projevovala úměrně věku- bylo mi teprve deset. Horší je, když z takových myšlenek nevyrostete a s takovým bludem žijete příliš dlouho. To potom hrozí, že starého psa novým kouskům nenaučí ani vlastní zkušenost.

***
Čtyřletá jsem narážela do nábytku a moje máma si nějakou dobu myslela, že to dělám ze zábavy. Až po čase ji napadlo, že možná doopravdy mám něco s očima. Vyfasovala jsem klapku přes oko a po čase i první brýle, plastové velké okuláry, těžká skleněná skla a sedm dioptrií na každém oku. Diagnoza: tupozraká, paráda.

Život s brýlemi brzy zapadl do vyjetých kolejí. Ve školce si již děti nemyslely, že "nemám očíčko" a i já za čas zapomněla, jak jsem bez brýlí vypadala. Svoji podobu v zrcadle jsem přijala za svou, po letech cvičení jsem snižovala dioptrie, až jsem se ustálila na 3,5, které mám dodnes. Samozřejmě už dávno nemám takový šílený model, skla jsou lehčí a obroučky kovové. A v posledních dvou letech si moje stařičké brýle procházejí každodenním terorem ze strany malé sabotérky, která je už několikrát v pantu zlomila, když jsem v období nevolností musela rychle vyběhnout z postele na záchod. Zkuste bez zaostření a s překrývajícím se obrazem stříhat malé nehtíky na cukajících se prstíkách- to je teprve adrenalin.
***