Březen 2016

Přehnané iluze zmačkat a zahodit!

23. března 2016 v 8:31 | faun |  To lidské
Jako malá jsem věřila v existenci víly, která pomohla loutce být klukem. Říkala jsem si, že když budu hodná a poslušná, taky se mě jednou přijde zeptat, čím by mě mohla potěšit. A ono houby s octem. Potom jsem začala chodit do školy a věřila v to, že dobré známky mi v životě k něčemu pomohou, i moji rodiče mi to opakovali horem dolem. Na střední jsem už naštěstí věděla, že hlavní je mít v životopisu uvedené alespoň to "vzdělání zakončené maturitou", ačkoli papír po mě nikdo nikdy nechtěl. Ale že bych se díky tomu měla o hodně lépe, to ne. Prostě, představy o tom, jak věci budou vždy jednoduché a budou hrát v náš prospěch, se časem rozplynou.


Nemůžeš se provdat za muže, kterého jsi právě potkala. Někdo to už musel těm princeznám říct nahlas.



Zkuste Prahu podruhé a jinak

19. března 2016 v 9:15 | faun |  Plácám si játra
Rozeznat v Praze turistu od domorodce není velký problém. A to není jen otázka popruhu s foťákem kolem krku. Před několika lety jsem sama působila dojmem turisty, nadávala jsem na nepřehlednost a památky, u kterých se srocovaly davy, kvůli asistenci v různých částech města jsem pobíhala s mapou v ruce a třikrát jsem pro jistotu kontrolovala správnost tramvaje nebo metra. Za kdo ví jakého mazáka se sice nepovažuji ani teď, ale rozhodně to se mnou není už úplně nejhorší. Co mi ale opravdu přijde trestné, je to, když si náhodou rozkliknu článek o cestě do Prahy za příbuznými nebo v rámci školního výletu.

Banksy to není, ale .... Prostě street art na Kampě.
(Všechny použité fotografie pořízeny mnou a k dohledání i dalších kousků klikněte na galerii Středozemě)


Co je na tom tak špatného? Možná ta jednoduchost. Prohlásit, že "na nějakém místě bych žít nechtěla, protože jsem jednou v rekordním čase prošla památky a jako pěkná nuda, taky ta auta a cizinci u Václaváku, když se setmí..."

Zpáteční lístek do reality, prosím.

18. března 2016 v 9:05 | faun |  To lidské
Někdy i po týdnu v jiném prostředí máte strach z toho, co čeká ve světě, ze kterého jste na okamžik odešli. I já ho měla. Přítomnost se pro mě stávala neúnosnou a pro svoje dobro jsem zvolila možnost pobytu v krizovém centru. A můžu říct, že jsem tehdy udělala dobře, ačkoli mě provázely obavy, když jsem měla být vypuštěna mimo zdi, mezi kterými jsem našla na několik dnů azyl.

Bylo toho na mě moc. Přestěhovala jsem se, začala pracovat jako osobní asistentka a k tomu střídala několik dalších brigád. Bydlela jsem u tety a její rodiny a i tam jsme vztahy měly komplikované, protože v jednom z přivýdělků byla mojí přímou šéfovou, která mě dusila úplně stejně jako ostatní podřízené. Kolikrát jsem ale měla pocit, že konkrétně mě drtí víc, než je potřeba. Bylo pro mě těžké oddělit pocity, které mě naplňovaly v práci a zbavit se jich ve chvílích, kdy jsme spolu jely domů, po zbytek večera jsem bývala zamlklá. A navíc jsem přišla o blízkého přítele a jeho podporu na dálku. Skypovali jsme si obvečer a jednou se to mezi námi pokazilo. Už nikdy jsem ho neslyšela, to mě drtilo asi nejvíc. Cítila jsem se sama, zmatená a nevěděla jsem přesně, koho vnímat jako přítele a na koho si dávat pozor. Nakonec jsem začala útočit na všechny strany a než jsem se úplně pomátla, našla jsem si adresu centra, kde mi po pohovoru nabídli postel, skříňku a týdenní program a následný týdenní stacionář, do kterého bych mohla dojíždět. Následující odpoledne jsem měla zabalenou tašku a zrušenou veškerou práci. Plná smíšených pocitů jsem zazvonila na zvonek a otevřela mi zdravotní sestra.

Beruška.


Skoro-narozeninový-článek

16. března 2016 v 10:38 | faun |  O Blogu
Začalo to jako vypisovací prostor, o kterém nikdo z mých reálných přátel nevěděl. Dokonce ani můj muž, který byl vždy v práci, když jsem sem ťukala článek. Potřebu někam psát jsem měla hlavně v období puberty. A asi proto u mě vznikla potřeba mít svoje tajné místo.

Ale práce si mě žádala víc a víc. Vznikl první článek a dalších 11, ale po několika dnech jsem musela opustit Matrix a blog stál. A čekal. Dokonce jsem dostala pár mailů, které hlásily, že blog bude zrušen a i ty jsem ze začátku ignorovala. V poslední chvíli mi to ale bylo líto a opět jsem heslo naťukala do řádku pod svoje uživatelské jméno. A pak jsem napsala článek. A ten samý měsíc ještě dalších 39. O věcech, které mě ten rok zavalovaly a překážely v hlavě.

Neztrácej hlavu!

15. března 2016 v 9:40 | faun |  To lidské
Používám hlavu, i když se mi nedaří. Jako nedávno, když jsem se rozhodla, že se já -nešikovná kuchařka- pokusím po dlouhé době něco uvařit. Nakrájela jsem maso na kostičky, hodila ho na cibuli a pak se mi ta kráva během chvilky nepozornosti spálila. A místo toho, abych to spláchla do záchodu nebo hodila slepici, zkoušela jsem s tím dál pokračovat- myslela jsem si totiž, že to nejhorší, co se mohlo stát, se už stalo a víc to pokazit už nemůžu. A světe div se, když to muž na konci dochutil kořením, byl z toho ucházející hovězí guláš. Prostě to zkouším znovu.

Na sentiment někdy není místo

6. března 2016 v 15:07 | faun |  Plácám si játra
Matky jsou kolikrát zvláštní stvoření. Jsou schopné polovinu mateřské utratit v obchodě s dětským oblečením v rekordních časech. I když dítko rychle roste a nejspíš mu jednu věc stihnou obléknout dvakrát, maximálně třikrát. Stejně, chceme mít děti v hezkých, čistých a na fotkách originálních věcech. Jenže brzo vyrostou a během chvilky je plná taška, potom krabice a nakonec nosíme na půdu třetí krabici a říkáme si, že se to bude hodit na nějaké další. A ani potom není vyhráno.

Protože matky jsou zvláštní stvoření. Jako by měly sklony k uchovávní vzpomínek v krvi od pradávna. Kromě miliónu fotek, ve chvíli, kdy se někomu hodí oblečení na dítě, přebírají přeplněné krabice a nemohou se s ničím rozloučit. Protože v tamtěch dupačkách jsme si ji přinesli domů, v tomto bodýčku byla hned po prvním přebalení u nás doma. A tyto šatičky měla moc ráda a moc jí slušely.

Znám tolik případů matek, které nepošlou do světa jediný kousek oblečení, který jejich dítě nosilo. Pokud se ovšem nejedná o děravé tepláky a nenávratně umazaná trika. Neříkám, že bych si nevybavila momenty, které v oněch kusech prádla Lůca prožila. Ale já jsem jiný případ.

Znáš "Okýbaču"?

5. března 2016 v 9:33 | faun |  Plácám si játra
Někde bude něco špatně. Protože Okýbaču znají všichni ze školky.

***
Byla doba, kdy bylo doporučováno, aby se miminka pokládala na bříško. Vyrostla tak jedna generace lidí, která- podle našeho pana doktora- se mohla udusit ve vlastních zvratcích a nedožít se ani roku. Dnes se radí opak, nechat miminka spát na zádech a nejspíš tak vyroste několik dalších generací. A když se mi dostane do ruky kniha básniček, které jsme se museli ve škole naučit zpaměti, dochází mi, že dost generací vyrostlo na slepém opakování a učení se frází jen proto, aby je uměly nazpaměť kvůli známce, pro radost dojatých rodičů, kvůli melodii písní. Protože až teď zpětně mi dochází, o čem vlastně ty básně byly a věřte, že mi je náležitě trapně.
***

Opakování je nejjednodušší, i moje malá toho nejvíc nakecá tím, že po mě opakuje slova a pomalu si osvojuje melodii slova, počet slabik, význam pomocí ukázání na předmět, dýchání. A možná se mě v "otázkovém období" bude ptát, proč je nebe modrý a proč se auto jmenuje auto. Říkám si, že je to dobře, i když to bude otravný. Je důležité naučit se ptát, když něčemu nerozumím. Ačkoli to umí úplně každý zopakovat a nepřemýšlet o významu natolik, aby se tomu opravdu porozumělo.

Jak mě mateřství změnilo...

4. března 2016 v 9:05 | faun |  To lidské
Nedokázala bych cestovat v čase. Vidět vzdálenou budoucnost bych sama neunesla a nepochopila bych souvislosti. Na to o věcech přemýšlím kolikrát přespříliš dlouho. A do minulosti bych se nedokázala vcítit. Probouzet v sobě city dávno minulé a křísit dojmy vzdálené snad stovky světelných let. A proč vlastně? Abych se jen dívala? Nebo něco změnila? Kolikrát toužím po tom něco vzít zpět a vygumovat nedorozumění. A kolikrát mám pocit, že se věci dějí špatně, ale s odstupem času se city ustálí a vyjasní.

A v právě takovém bodě jsem teď. Dívám se, jak jedno dítko drtí sušenku na stole a zalévá ji čajem z lahve, ačkoli ví samo moc dobře, že je to "Nene!" a že se jídlem a pitím zbytečně neplýtvá. A zároveň vím, že to druhé, které bude nejspíše za dva roky dělat úplně to samé, bude nejspíše slýchat úplně stejné kecy. Měla bych si je nahrát na diktafon a pak je jen po letech pouštět zmáčknutím tlačítka- cha, to je nápad.

Rituály a novinky

3. března 2016 v 20:55 | faun |  To lidské
Okamžiky, které (pokud by se nestaly) by mi nabouraly časoprostorovou kontinuitu a můj život byl o něco chudší. Ovšem to jen za předpokladu, že po několikátém opakování situace moje malá rošťačka nepřijde s novou vychytávkou, při které nebudu vědět, jestli se smát nebo brečet. Zapomeňte na to, že vám od nudy pomůže medvídek mýval. Nemám ho a rozhodně se nenudím. Nenudím se tak moc, že nevím, co to je být sama. Ani na záchodě.

Sprchování
Záchvaty pláče, protože jsem na druhé straně skleněných posuvných dveří, jsou pryč. Naštěstí. Stejně na sebe děláme přes sklo pápá, zpívám jí o tom, že "život je jen náhoda" a "jednou z lesa domů se nesa moudrý Ezop" a povídáme si, zatímco si drbu šampón do vlasů.

Jídlo
Když si náhodou donesu po sprše do pokoje jídlo, že si ho sním rozvalená v křesle, pokusí se mi do talíře nacpat ruce nebo mi alespoň vylézt na klín, aby mi do talíře po celou dobu viděla a mohla kontrolovat můj jídelníček. Ani tak většinou nesním všechno- vyfasuje kus papriky, plátek sýra nebo rajče, které by za normálních okolností ani do pusy nevzala, ale jakmile si ho já nakrájím a dám na chleba, musí ho prohlásit za své výsostné vlastnictví. Ačkoli je to tak hnusný, že to po dvaceti minutách žužlání a patlání stejně nakonec rozkousané vyplivne a nechá na gauči.