Únor 2016

Odsouzení duše podle tváře

23. února 2016 v 9:59 | faun |  To lidské
Jak by ta rána byla krásná, kdyby vedle v posteli ležel někdo další... nebo alespoň právě teď připravoval snídani a vařil kafe do mého oblíbeného hrnečku, aniž by se mě musel ptát, kolik kostek a jestli i mlíko. A věděl by, že mám dva týdny zálusk na tu marmeládu v kredenci, jejíž sklenice mi vzdoruje a nechce mě pustit dovnitř a mě proto nezbývá nic jiného, než si koupit novou, namazat si pečivo jen máslem nebo to prostě zkoušet den co den zase sama. Áchjo.

(zdroj všech obrázků: pronaladu.cz)


***
Poslední dobou přemýšlím o tom, jak moc je pro lidi vlastně důležitý vzhled. A jak na svůj vlastní úkor odmítáme přijít na schůzku, jen na základě nesouměrné tváře, oplácaného břicha a nohou lehce do O. Ke své vlastní škodě, protože naše očekávání a přání, která kolikrát v meziřeči definujeme jako "s někým prostě být", "najít spřízněnou duši" a "s někým se usadit"- odsouváme raději na někdy příště, ačkoli z obličeje naproti našemu nejde poznat, že to má ten druhý také tak. Moderní vychytávky by to asi měly usnadňovat, vypisujeme se na sociálních sítích, na blogu a chatech, kde na sebe práskneme kde co a tak přece teoreticky nezáleží na tom, jak vypadají lidé, kteří si naše výroky přečtou. I oni mohou rozumět a naprosto chápat, jak se cítíme a prostě "mít to taky tak".

Vždy mi vrtalo hlavou, proč si moje spolužačka ze střední při hodinách píše na lavici "libimseti.cz/jitu***". Nebyla krásná obličejem, ale byla to jedna z mála srdečných holek, která vedle mě jako jediná dokázala sedět, i když jsem v mindrácích a pláči dokázala všechny ostatní vyštvat a odehnat do bezpečí. Jednou jsem na to "líbko" zavítala taky, jen se rozkoukat. Jednou taky na lide.cz. Jednou a naposledy. Hodnotit lidi podle obličeje a částí těla na fotkách, je na mě asi moc.
***

Moře práce

21. února 2016 v 12:18 | faun |  O Blogu
Víte, jaké to je, když zůstáváte ve starých kolejích a naivně si říkáte, že vedou tím nejlepším směrem? A najednou přijde náraz a vám dojde při procházení jiných blogů, jak to mají vymakaný, upravené a směrované jistým směrem. Střet s jinými blogery je důležitý a nemusíte odejít jen s tím, že si ten či ona myslí to či ono, protože to bylo v jednom článku. Můžete odejít do reálného života s myšlenkou, že by to chtělo přehodnotit vlastní přístup a vlastní snahy.

A já přemýšlela. Štvalo mě to, protože jsem vlastně psaní nepovažovala za životně důležité. Přišlo několik komentářů, které potěšily a já cítila, že sem asi občas někdo zavítá a i to mi zvedlo náladu. Jaké to je psát, když máte malé dítě, to vám povídat nebudu. Prozradím, že většinou píšu, když má polední spací pauzu a já zrovna v té pauze neuklízím nebo nědělám cokoli jiného ze svých zájmů, které mi ještě zůstaly. V současnosti se u mě začíná projevovat rostoucí břicho a také neschopnost sedět delší dobu u počítače, takže kdo ví, jak vidím budoucnost mého psaní. Minimálně do srpna omezeně.

Před několika měsíci se to nějak změnilo. Díky první spolupráci, kterou se mnou navázaly Megaknihy a přišly s nabídkou knížek, nebylo už jen na mě, kde působím. Nikdo sice nic neřekne nahlas, ale v hlavě to hlodá. Je to ale pertnerství a partneři se snaží spolu vycházet. Jistě, děláte mu reklamu, o tom žádná. Ale proč by vlastně chtěl mít reklamu na blogu, u kterého až tak moc nezáleží, jestli na něho někdo zavítá?! Nebo jinak- u kterého vám osobně tak moc nezáleží na tom, jak vypadá a co na něm uvádíte?!

(Věčné?) Kouzlo zlých kluků

18. února 2016 v 10:01 | faun |  Psáno Lucii
Opakovat pořád dokola, jak je život parádní a hodný odžití, je jedna věc. Na druhou stranu si ho sami komplikujeme už jen tím, že si do něho necháme vlézt kohokoli. A tak tě jen ještě jednou poprosím, abys přemýšlela pořádně, jestli jít s někým na rande. A pro jistotu dvakrát, než si ho vezmeš.


(zdroj všech 3 obrázků: FB/Banksy)


Kde se to v holkách vlastně bere? Proč musí narazit na jasnýho hajzlíka, co kope do odpadkových košů, fluše papírky nebo uráží na potkání? A ještě se do něho zamilovat?!

Nedávno jsem byla upozorněna (v jiné souvislosti) na pana Kalinu. V podstatě říká, co za několik let možná zjistíš sama- spoustu věcí si v sobě neseme z dětství. Neděláme to nikdo schválně a ani rodiče nedělají schválně chyby, aby poznamenali svoje děti na X let. Ale vnímáme každý jinak. Ani já si kolikrát okamžitě neuvědomím, jakým dojmem na tebe můžu působit v určitých situacích už teď. A když mi to náhodou dojde, stydím se a snažím se s tím něco udělat.

Co ale je ještě starší fakt, tak to, že si kluci hledají přítelkyně jako je jejich matka. A holky pokukují po typech svých otců. V mladším provedení. Ani já si nechtěla na začátku přiznat, že to tak může být. Snažila jsem se a dávala si pozor, protože tvůj děda je hodně upovídaný a manuálně nezručný snílek. Představa, že bych jednou mohla skončit s někým jeho rázu, mi naháněla strach. Potkala jsem Jakuba.

Metamorfózy

17. února 2016 v 9:28 | faun |  To lidské
- Tati, kdo je to hrdina?
- Člověk, který zbytečně umírá, zatímco ostatní zbytečně žijí.
/...a pátý jezdec je Strach/


Hrdinou jsem nikdy nebyla. Nebo jsem se sama tak necítila. Několik jsem jich potkala, ačkoli všichni z toho vyvázli živí, takže kdo ví, jestli definici "pravého hrdiny" odpovídali na 100%. Ale bez ohledu na to, jestli hrdinou jste nebo ne, se v životě každého stávají změny. A věřte mi, je lepší z toho nehrdinsky vyjít po svých a s životem stále před sebou, než hnít.

Dočasně v improvizaci

14. února 2016 v 16:07 | faun |  Plácám si játra
Když nemáte rádi, že vám do bytu chodí neohlášené návštěvy v podstatě cizích lidí, není nic špatného s vámi. Ani chuť pohlavkovat neviditelné hlavy, že vám někdo ve vaší nepřítomnosti přijde do pokoje a odnese si na 3 dny váš pohrabáč od kamen a vrátí ho s výmluvou, že "se tam nějak dostal".

***
Dokonce si pamatuju doby, kdy jsem se doma necítila nikde. Tehdy jsem měla jiné starosti, studovala jsem střední školu a volný čas trávila víc mimo dům, než s mámou. Tehdy jsem snad i byla s tímto stavem věcí spokojená. O rok později jsem byla odstěhovaná, prošla rychlou pubertou a potkala svého muže. Asi jsem doopravdy dospěla. Jak ochuzený můj život do našeho setkání vlastně byl, jsem nevnímala tak plně, jako si to uvědomuji teď- v době, kdy sice svůj kousek prostoru mám, ale chce se mi až brečet nad jeho zbytkem venku.
***

A zase si říkám, že "Jednou". S velkým J, protože Jednou se budou dít velké věci.

Drž mě pevně, miluj mě zlehka

10. února 2016 v 15:22 | faun |  Knihovnička
Když zažíváte radost z toho, co právě čtete. A zároveň přemýšlíte, jak napsat článek dobře a navíc tak, abyste nikomu neprozradili, jak to dopadne.




***
Od chvíle, kdy jsem otevřela knihu na první stránce, uplynulo dost času. Chvilku dokonce ležela jen tak položená na mém stolku u postele. Ale ani po té době stále nevím, jak dojmy z jedné jediné knihy vtěsnat do jednoho článku a tak vzniklo několik předešlých článků, do kterých se vpily moje pocity z těchto úžasných stránek. Ale protože o moje rozplývání se příliš nejde, zkusím se řídit poučkami v knize obsaženými, které by mohly být dostatečným poučením každého dobrého pisálka i novináře:

"Řada novinářů se, slečno Machado, dopouští těch samých chyb a klopýtne hned na začátku. Tak především se do toho, o čem píšou, osobně nebo emocionálně tak zamotají, že přijdou o objektivitu a tím pádem jim pak čtenář nevěří. Druhá velká chyba je to, že se nedostatek faktů snaží dohnat vlastní představivostí. Když to řekneme méně kulantně, musejí si vymýšlet, protože odflákli přípravu podkladů. A poslední velkou chybou, ke které běžně dochází, je to, že vsouvají komentář a vlastní názory tam, kde by měly být jen informace."
***

Knihy jsem si vždy vybírala podle toho, co bylo napsáno na vnitřní straně přebalu, to krátké shrnutí. Nebo jsem byla zaujata knihou, o které jsme se učili při hodině češtiny. Občas jsem to v knihovně riskla a pak jsem velmi brzy vracela celý komínek knížek, které mě nechytly ani náhodou. A jednou z hlavních motivací, které jsou velmi rozšířené dnes, je ústní maturita a alespoň minimální přehled o knihách z různých období. Nejlepší je určitě je přečíst "na vlastní bulvy". Ale rozhodla jsem se, vám maturantům, trochu pomoci a sepsat několik informací o stylu a knize Roberta Fulghuma, kterého jsem si sama k maturitě napsala do seznamu četby, a zároveň neříct o knize tolik, abych vám zkazila překvapení ze zápletky, kdybyste se rozhodli přečíst si ji.

V tanečním rytmu

4. února 2016 v 12:08 | faun |  Boje s Nudou Domácí
Posledních několik dnů ležím, ve volných chvilkách, s knihou v posteli. Knihou o tanci a lidech, kteří tancem žijí, nebo si závislost na něm teprve pěstují. Když se mi malá probudí a já musím svoji knížku odložit, zpracovávám, co jsem do sebe jako houba vsákla. A neubráním se procházení vzpomínek na svůj taneční kurz, který jsem v druhém ročníku úspěšně protancovala a vlastně mě i bavil, ačkoli jsem se mu nevěnovala natolik, abych v umění tance pokračovala a zdokonalovala se.

Nebyla jsem nadšená. Neměla jsem totiž domluveného partnera a tak mě pochopitelně první večer přepadal strach z reakcí přítomných tanečníků. Měla jsem obyčejnou áčkovou sukni ke kolenům a tričko bez nápisů, silonky a pár bot na tak nízkém podpadku, že jsem na něm zvládala chodit celkem hezky. Vím, kde jsou moje nedostatky v chůzi na podpadcích, ale přesto si raději nelámu nohu a chodím v tom, v čem je mi dobře, ačkoli ve vyšších by moje nohy vypadaly mnohem lépe. Podpatek nepodpatek, bylo mi stejně nervozitou špatně. Holky byly mnohem hezčí než já a taky jistě chodily alespoň na diskotéky, na rozdíl ode mě tedy mohly svoje taneční umění prezentovat na veřejnosti delší dobu a nebyly tak tajnůstkářské.

Kluků naštěstí přišlo tolik, že někteří museli tancovat se sebou navzájem. Ale to jsme zjistili až po desetiminutovce, kdy jsme stáli v kruhu na tanečním parketu a vytleskávali rytmus skladeb, které nám pouštěl zvukař. Mistr se tvářil přísně a asi byl i trochu nafoukaný na svoje léta, diplom a zkušenosti z tanečních soutěží svých svěřenců. Byl menší postavy, bílé řídké vlasy ulízané k lebce a měl na sobě oblek, který by podle mého úsudku spíše potřeboval přešít, protože se jeho míry kolem pasu změnily. Nebyla jsem ale přítomna kvůli hodnocení prostředí a učitele, chtěla jsem se naučit tancovat, protože si myslím, že alespoň jisté minimum dovedností mi bude v životě k užitku. A rytmus slyším velmi dobře. Jeho partnerka byla paní ve středních letech, v podobně střižené sukni jakou jsem měla na sobě a na rozdíl ode mě jí to moc slušelo. Celkově jí ten věk slušel a moc se usmívala.