Leden 2016

... že to bude HNED!

29. ledna 2016 v 9:10 | faun |  Plácám si játra
***
Naštvaná holčička kopala patou do podlahy, když se její matka snažila utřít ze země jogurt, který malá usurpátorka mrskla do košíku, ale minula a ten se místo toho se začvachtáním rozlil po dlažbě a ohodil i kus chladícího boxu, několik dalších kelímků v regálu a kus kabátu v okolí kapsy unavené mámy. Snažila se to utřít rychle, aby si tu ostudu neužívala déle, než musela. Ostudu proto, že její rozmarná dcera se div nezačala válet po podlaze s křikem, že chce přesně ten jogurt, který vytekl a jiný kelímek- byť stejného druhu a značky- odmítá. Čím víc se snažila, tím víc to rozmazávala a tak to nakonec vzdala a nechala v péči prodavačky.
***

V dětství to kolikrát začne. Nenápadně. A asi si za to jako rodiče můžeme sami. A taky rozmazlovací babičky. Protože si prcek všimne, že stačí zakřičet a už neseme, mazlíme, utěšujeme a o pár let později se stačí jen zamračit a už cpeme čokoládky, plyšáky, drobnosti a později drobné z kapes do natažené dlaně. Bez práce a větší námahy, kterou by to stálo vyrobit, upéct, našetřit. A my dospěláci si říkáme, že se naše děti budou mít lépe, než jsme se měli my v dětství.

Čekáme brášku/sestřičku

28. ledna 2016 v 10:07 | faun |  Psáno Lucii
Je to tady, Lucinko, nebudeš jedináček. V době, kdy čteš tyto řádky, máš už ze všeho rozum a dávno jsi vyrostla z toho bludu, že "máš natrvalo sluhu, co místo tebe bude uklízet pokoj a celkově bude nápomocný k lumpárnám a zabavovat tě ve chvílích nudy". Věř mi, že to vystřízlivění mě netěší.

Ale teď, ve chvíli, kdy tyto řádky píšu, spíš v postýlce a je ti jen 16 měsíců. Činnosti, jako je uklízení pokoje a dělání si z ostatních škodolibou srandu, ještě neznáš. Jsi maličká, běháš po pokoji s kočárkem a nebo hopsáš po posteli. A už teď tě baví přikládat k uchu starý telefon, ke kterému nemáme nabíječku, a křičet do něho z plných plic "Halo halo halo". Skutečnost, že mi pomalu roste břicho, bolí mě hlava, mám zimnici a občas mi není dobře, necháváš bez povšimnutí. Jen tě prudí, že tě nezvedám a nenosím v náruči tak často, jak by se ti líbilo. Když je mi zle a schovávám se pod peřinou, bereš to statečně, leháš si ke mě a mazlíme se, nebo nosíš do postele hračky, abychom si mohly spolu hrát.

Dveře k příležitostem

27. ledna 2016 v 9:44 | faun |  To lidské
"V pokoji Aristova života byly dveře, kterými nikdy neprošel. Věděl o nich. Ale předpokládal, že jsou zamčené. Nikdy nezkusil vzít za kliku.
...
Jednoho dne si uvědomil, že nedělá nic jiného, než že přestavuje nábytek v obýváku a přenáší věci z místa na místo. Mohlo by to tak pokračovat donekonečna. Kdyby se nic nezměnilo, jednoho dne by měl na náhrobku napsáno:
Zde odpočívá Aristo Joyce. Zamřel na nudu, jednotvárnost a samotu."

***
Přišla mi opět další kniha a už po několika stranách mi bylo jasné, že se stane mojí srdeční záležitostí. A o kus srdce se s vámi mohu podělit. Proto ostatně také píšu tento blog a článek. Pokud si zcela získala mě, proč si ji škudlit pro sebe a nikomu o ní neříct?!
***

Napravit!

13. ledna 2016 v 19:07 | faun |  To lidské
Chybovat je lidské. A kdo říká opak, dělává to dvakrát častěji. Také nejsem vzor všech ctností. Poslední dobou jsem spíše vzor všech nectností, protože se cpu, mluvím sprostě, když je mi ráno zle a ne vždy mám chuť se mazlit. I na nás hůře dolehl dozvuk posledních dnů minulého roku a do roku dalšího jsme nevyšli právě tou nejlepší nohou.

****
Vy z vás, co sledujete témata týdne, víte, že v minulých týdnech padla volba mimo jiné i na "Novoroční předsevzetí" a "Poslední den života". Nevyjádřila jsem se ani k jednomu z nich a podle názvu článku bych mohla napravit i to, takže se dnes dotknu všech třech. Mám pocit, že v mém případě spolu velmi souvisí.
****