Prosinec 2015

Až vyrostu, budu popelář!

8. prosince 2015 v 14:39 | faun |  Plácám si játra
A kdo, jako dítě, jím nechtěl být. A v záloze jsme měli princezny, loupežníky, doktory, zvěrolékaře a kosmonauty. Ta krásně smutná dětská naivita. A pozdější střízlivění a posouvání hranic tam, kde je to únosné.

Neříkám, že se nikomu popelářský sen nesplnil. Protože ani nám odpadky neodchází samy. Ale je těžké promyslet si, kým jednou budu, čeho v životě dosáhnu a co by mě vlastně bavilo. A možná se to celé v dospělosti omezí jen na to, že 8 hodin denně budu mít masku někoho, nedosáhnu ničeho zvláštního a nebude mě to bavit.



(zdroj: FB/InterestingEngineering)


****
Ve školce jsem si přála být psem, protože mi to ze hry "na rodinu" šlo nejlépe. Pozdější možnosti se motaly kolem zvířat a nakonec i to padlo díky operaci zad. Zvířatům jsou ale někdy podobné děti, takže mě vítr zanesl na pedagogyckou školu, kterou jsem na druhý pokus po čtyřech letech dokončila. A co teď?!
****

Kdo měl v patnácti jasno, čím se bude zabývat celý život? Jasně, živit se něčím můžu i bez ohledu, jestli mě to naplňuje. Hlavně, že to naplní ledničku. Ale kdo v patnácti touží po několika letech zjistit, že si vybral blbě? A alespoň na krátkou dobu myslet na to, že roky dřiny, učení a omezování jsou v tahu jen proto, abych zjistila, že se pletu. Střízlivění je možná úplně normální proces, během kterého praxí a zkušenostmi zjistím, že žádná práce není úplně o tom, o čem jsem si myslela, že je. Ale je něco jiného to prostě překousnout a tvrdohlavě pokračovat jen proto, abych "přežívala" do důchodu a prostou snahou podívat se na to jinak a pokusit se najít v té práci něco pozitivního a uspokojujícího. A nebo samozřejmě odejít z kanclu od krys v kravatách a jít sázet stromy do Afriky.

"Slyš ty sirény"

7. prosince 2015 v 12:21 | faun |  To lidské
Podle Junga voda úzce souvisí s naším nevědomím. Neprozkoumaná oblast s jinou hustotou, plná našich snů. A při pohledu na odraz vlastní tváře na její hladině, vídáme se mnohem krásněji s nadějí, že jednou dosáhneme všeho, co jsme si zamanuli. A také se za našimi zády mihnou napůl ženy, napůl ryby. Sirény.



(zdroj: FB.com/NathaliaSuellenOfficial)



Nadpřirozené bytosti mě svým způsobem vždy fascinovaly. Kdo by to u fauna nečekal. Ani mořské panny nemají podle historek z různých zemí jasně dané, jestli budou hodné nebo uškodí. Přesto se s povídkami o nich setkáváme mezi obyvateli přístavů. Od středověku dodnes. A to máme 21. století. Ale bez ohledu na to, jestli jsou skutečné nebo jen krásný výplod mysli dávných generací, mohou nám říct dost o nás dnes. V něčem se lidé totiž nezměnili.