Listopad 2015

Začínám s postcrossingem

14. listopadu 2015 v 17:31 | faun |  Boje s Nudou Domácí
Rozhodla jsem se pro krátkou zprávu těm, co tvrdí, že nemají čas na dobrodružnou aktvitu. Dlouho jsem si říkala, že mi kromě složenek poštou nic nechodí. A vlastně se necítím dobře, kdykoli mám kolem schránky jen projít. Proto jsem se rozhodla, že je čas na změnu a měla bych být původcem změny pro změnu já.

Postcrossing nejspíš vznikl jako projekt proti sociálním sítím a komunikaci 21. století. Návrat k pohlednicím a psaní rukou. Napsat pohled třeba do Španělska. Včera večer jsem se rozhodla a zaregistrovala se na stránky. A před chvílí jsem klikla na možnost odeslání prvního pohledu. Vylosovalo mi to první adresu. Brazílie.

V pondělí mířím na poštu. S vypsanou pohlednicí a identifikačním číslem zásilky v rohu. Po zadání čísla pohlednice do kolonky odeslaných a následném potvrzení čísla příjemcem, bude i moje adresa přidána do losování. A potom i mě budou chodit pohlednice. Různé. Třeba s obrázky míst, kde jsem nikdy nebyla. Nebo třeba jen s obrázkem místo zprávy. Ale bude hned o důvod víc těšit se na další den. Server mi navíc sčítá kilometry, které moje pohledy vykonají.

A slova opět budou mít svoji sílu a budou hřát.

Nemusíš říkat, co si myslíš!

13. listopadu 2015 v 23:04 | faun |  To lidské
Před lety se mě teta zeptala, proč vlastně mám potřebu na sebe všechno psát. Vždyť je tak nelogické všechna svoje tajemství a boje psát tak, aby je mohl kdokoli použít proti mě ve chvíli, kdy to budu nejméně čekat. Nelogické, protože pud sebezáchovy by mě měl přece varovat před nerozvážnostmi, které nakonec zraní a poškodí jen mě. A já byla mladá a měla ideály. Třeba jednou budu psát o něčem krásném, lidském a tak kdokoli by se snažil poškodit mě, sám by utržil šrám na svém pohledu na svět a vnímání sebe samého. Četla jsem knihu o transformaci vědomí a měla jsem pocit, že se ve mě něco mění. K lepšímu, kupodivu.

Ještě do nedávna jsem si říkala ta ohraná klišé. A zjistila jsem, že následující dvě opravdu platí. Zbytek byly kecy, které jsem vyčetla snad v romantickách knížkách a možná v zásadách slušného chování.

Že hrozně moc používám záporná slova při popisu něčeho krásného. A strašně to přehlížím.

Že je dobré počítat do deseti, než hned křičet. Už jen pro tu srandu, že umím napočítat do deseti.

Moje snaha nejdříve poslouchat a potom soudit se ukázala při diskuzích jako do nebe volající pitomost. Za kterou jsem byla náležitě bita.

Vyznání lásky nemusím opakovat každý den. Stejně si to nefajfkuje do kalendáře.

Ne, chlap si po sexu nechce povídat až do rána o tom, co cítí a co ho trápí. A ráno mu radost udělám tím, že ho nechám půl hodiny bez mluvení s kafem, cigaretou, tabletem a záchodem a mluvíme až potom.

A konec konců- zkoušet psát subjektivně a osobitě, je taky někdy hloupost.



Někdy není projevem nízké sebedůvěry, když si po sobě necháte článek přečíst někým jiným. Někdy by to bylo velmi vítané.
Přesto tento článek píšu bez kontrol. Risknu to.
(zdroj cilichilli.cz)