Říjen 2015

Nedokážu si psát deník!

19. října 2015 v 9:31 | faun |  To lidské
Když jsem byla ještě velký blázen a chodila k psychiatrovi (jako že teď už nejsem tak velký cvok, protože nikam nelezu), doktor mě zkoušel povzbudit, abych si každý večer zrekapitulovala den a našla alespoň jednu věc, za kterou bych se mohla pochválit. Což o to, já se chválila čokoládou. Problém ale nastal ve chvíli, kdy jsem se měla se zapatlanou pusou vrhnout na stránkový sloh o tom, jak užasná vlastně jsem.

Nic. Ani jedna souvislá věta a já se místo skvělého pocitu ze sebechvály, která mi nesmrděla, opět propadala do pocitu, že jsem vlastně pěknej kretén, co nedokáže ani holými větami dát takovou prkotinu, jakou jeden pitomý deníčkový zápis je.

Prázdno. Takže asi:

datum/den
a "Milý deníčku!"
nejraději bych se na popisování kravin úplně vybodla
Chtěla bych ti celá žhavá napsat o ....
no možná spíš o ..... něčem jiném.
Zase taková sláva to nebyla, ale ty to, deníčku, jistě nebudeš tak šíleně řešit, protože jestli jo, tak se z toho stejně nepodělám.


A místo toho, abych si psala deník, ve kterém bych se náležitě vychválila do nebe (a snad trocha toho sebevědomí ve mě hlouběji zakořenila), viděla jsem důvody, proč toho nejsem schopná. A to mělo, pochopitelně, úplně opačný výsledek.

Jednou smutně

17. října 2015 v 15:11 | faun |  To lidské
Tentokrát jen tichý povzdech nad tím, jak se cítím mizerně....

Že jsem spíše pesimista, víte už dlouho. Ale jednou za čas, když se dostatečně srovnám s fakty, stávám se na nějaký čas optimistou a těším se. Neříkám tím, že bych toho dobrého teď měla málo a že cítím málo lásky od muže, dcery a naší blízké rodiny, ale jako by mohlo být ještě lépe, ačkoli to s sebou ponese více trápení a práce. Přesto se těším.

Okamžik jako byl tento, přišel už sedm měsíců po Lucinčině narození. Na den přesně jsem si šla do lékárny kupovat těhotenský test, který ukázal, že "jo, budeme 4". A já si nebyla jistá, jestli všechno zvládneme. Lůce rostly zuby a chtěla pořád nosit, hopsat a mazlit. A mě se chtělo zvracet a ležet a spát. Že moje těhotenství trvalo týden a potom přestalo, jsem brala jako podraz od vlastního těla, že to zabalilo moc brzo. Že to, co bych si nejspíš dokázala vybojovat u doktorů, spláchlo bez mých argumentů a prostě odhlasovalo, že na to nemám a tečka. Kdo ví, jak by to všechno dopadlo a kolik by mi vypadalo zubů, vlasů a co by se mnou potom bylo. A proto jsem to nakonec přijala bez většího bručení. Je mi přece 25, svět se nezboří. Teď ne.

Dračí pohádky

17. října 2015 v 14:37 | faun |  Knihovnička


****
Byla druhým zlatým hřebem, který měl potěšit na Lucinčině první oslavě narozenin. A potěšil. Svým způsobem. Mě udělala kniha radost, když jsem si pročítala, na co se jednou můžeme těšit. A hlavně potěší v budoucnosti, kdy už nebudeme "číst obrázky", ale budeme číst doopravdy. Protože mám zatím práci té malé potvůrce vysvětlit, že stránky se nemuchlají a netrhají. :-)
****

v popisu knihy na stránkách knihkupectví se dočtete, že jsou pohádky krátké a zabaví i malé děti. Ruku na srdce, u které pohádkové knihy bychom čekali něco jiného?! A o působení ilustrací nepochybujeme už podle obrázku na deskách. Teď ale něco, co nemusí být na první pohled zřejmé a co u mě osobně získává plus.

Stačí používat "selský rozum"

6. října 2015 v 11:56 | faun |  Plácám si játra
Když máte pocit, že to lidi kolem vás dělají až zbytečně složitě a blbě. A ještě navíc je vám to blbý říct na plnou pusu.

****
Že jsem náplavou, to je tady už rozšířený fakt a tak mě skoro nikdo nebere vážně. Navíc jsem si vzala sice syna starousedlíka, ale pro změnu to je vyhlášený místní trotl a jako jeho snacha jsem skoro na úrovni vzduchu. Jednu dobu mi to i vyhovovalo. Nikdo nic po mě nechtěl, drby místních stařenek mě dožíraly asi jen první půlrok a pak jsem přestala být populární a veřejně propíraná. Před několika měsíci jsem se ale začala více zabývat věcmi, které se mě týkají bezprostředně a nejen mě. A nechtělo se mi. Nechtělo se mi dělat zbytečně zle. Ale taky ne zbytečně komplikovat.

V tuto chvíli se musím znovu pochválit, že jsem se nechala o telefonní číslo ukecat od fakt skvělého muže, který bez váhání řeší nepříjemnosti místo mě. Nestresuju se, nenervuju a já nejsem za tu špatnou, když mu ukážu problém, argumentuju a logicky vysvětluju. A protože se tentokrát jednalo o dětské hřiště, na které si chodí hrát i naše dítě, jako truhláři mu stačil letmý pohled a viděl výčet věcí, které byly špatně. Ani moje vysvětlování nebylo potřebné.
****

Víte, časy se změnily. Nevím, jak to bývalo na vesnici a za komunistů, ale nevěřím tomu, že by to bylo výrazně lepší než ve městech. Dokonce mám pocit, že způsoby starší generace a těch, co s ní musí vyjednávat, jsou stále stejné. To, že mi starostlivá sousedka čumí do talíře a radí, jak si mám vychovávat dítě, to pominu jen se zvednutým obočím. Za těch několik let jsem vypozorovala pár věcí:

Pod "Fatou kapitána Morgana"

1. října 2015 v 13:49 | faun |  Plácám si játra
Když se posledně stalo, že se výherce Česka stal miliardářem, v jedné z reportáží mluvčí loterie prohlásil, že je k dispozici i povolaný psycholog, který výherci jistě pomůže, aby vzniklou situaci ve zdraví přežil.

Nedivím se, asi by to se mnou taky zamávalo. Zamávalo by to kdyby, ale vím jistě, že to kdyby v mém případě nehrozí. Nesázím. Věřím už na tvrdou práci, na vydělané peníze, na to, co leží v den výplaty na stole. Nevěřím, že mi něco spadne samo do klína a já budu muset jenom něco zaškrtat propiskou, budu mít vidění a typnu čísla. Jsem pesimista. Raději počítám s tím horším, abych nakonec byla nadšená z toho, že věci nedopadly špatně, kdybych se mýlila. A pokud se všechno pokazí, abych měla radost, že jsem měla pravdu.

I když je fakt, že mi jednou peníze do klína spadly. A možná proto už na náhody nevěřím.