Září 2015

"Mrtvej bratr" a další postřehy z hřiště

26. září 2015 v 16:52 | faun |  To lidské
Vždycky jsem věřila tomu, že nás při životě mohou držet záliby. Dělají náš život pestřejší a dobrodružnější. I kdyby se mělo jednat o čtení knih, které samo o sobě není nijak náročné na aktivitu tělesnou. Může to ale pro někoho znamenat, že pokud jen sedím a čtu, život, místo v knize, probíhá kolem mě?

Žiji jako dřív

23. září 2015 v 12:11 | faun |  Psáno Lucii
... a možná o trochu lépe. Při životě mě toho drželo opravdu hodně, moje milá Lucinko. Před tvým narozením bylo i koukání do nebe oblíbenou činností, která mě těšila a naplňovala. Především tedy pocitem, že jsem svobodná. Teď už tolik nejsem, ale vězení pořád vypadá jinak. Mohlo by se ale za pár let zdát, pokud si zapamatuješ do budoucna něco z toho, co spolu prožíváme teď, že se pořád zlobím a nevím kam se vrhnout dřív.


Cesta na roční prohlídku k paní doktorce :-)


Někdy se jenom cítím izolovaná. A nemám o čem mluvit a prostě jen poslouchám hovor lidí, aniž by to ve mě zanechalo sebemenší stopu. Jsi mým středem vesmíru a kolem tebe se točí můj den. Jako kdyby mluvit s někým na mojí intelektuální úrovni, bylo spíše jen odhalení, že moje úroveň dost poklesla a ve skutečnosti nikomu nerozumím ani slovo. Nebo ještě hůř, že mě nikdo nezajímá. Stala jsem se alergickou na věty začínající: "To znám, moje děti...", "Úplně stejně jako moje dítě, když...", "Když jsem byla mladá...", "Až budete mít třetí, nebudete to řešit, protože...". A je neslušné přiložit na uši dlaně a se zavřenýma očima si zpívat do padnutí. Necítím se dobře, když se mám bavit s neznámým člověkem, protože mě vlastně ani nezajímá. A nemám čas a energii na to, abych s ním udržovala kontakt byť po facebooku. Když nespíš, nemám čas vysedávat nad plky. A když spíš, mám nastavený mozek tak, že sám od sebe od uložení do postýlky zahájí svoje vypínání, takže když se už konečně dohrabu k židli a počítači, píšu hovadiny a zíváním si téměř okusuju ruce.

Naše čtení

20. září 2015 v 12:30 | faun |  Knihovnička
Vždycky jsem milovala knihy. Leporela na začátku, s ilustracemi od Lady a říkánkami. A když se mi nechtělo "číst obrázky", dělala jsem si z nich kolem sebe labyrinty a zabavila se tak na dost dlouhou dobu. A svoji první pohádkovou knihu s velkými písmeny, jsem dostala, když jsem nastupovala do školy. Od Grimmů. S úžasnými obrázky. A nashromáždila jsem od té doby celkem úctyhodné množství knih, které v současné době smutně leží na půdě, protože je zatím nemáme kam dát.

O ty pohádkové jsem přišla. To mě zrvna mrzí. Protože jsem si říkala, že jednou, až budu máma, budu číst od narození a třeba taky bude mít miminko rádo knížky, jako já. A tak jsem při vyřizování mateřské v malém antikvariátu ulovila 4 knihy za stovku a radovala se, že alespoň pro začátek máme něco připraveného. Chybá lávky. Usnula vždy s lahvičkou v puse. Nebo po koupání během toho, co mi zabalená v osušce seděla na klíně a já ji hladila po vláskách. Leporela dostala od babičky, obrázková se zvířaty i písničkami, ale kromě toho, že je skládá a rozkládá, tahá po zemi za sebou nebo přišlápne- nic. Zkusila jsem minulý týden i číst pohádku z jedné knihy, ale víc, než příběh nebo tón hlasu, zajímalo ji, co to máma otáčí a proč to nemá muchlat.

Lucinko,
tato rubrika je i pro Tebe. Protože sem budu pomalu psát o knihách, které jsem pořídila od té doby, co ses narodila. A možná se stihnu vrátit i k těm, které na Tebe možná stále čekají na půdě v krabicích. O knihách, které se Ti budu snažit číst a předat Ti je. Zatím to nevypadá, že by Tě četba chytila za srdíčko, ale i kdybys měla knihám věnovat čas třikrát ročně v období, kdy budeš mít angínu a nehneš se z postele, doufám, že až se za čas podíváš sem, vzpomeneš si. Protože- věř mi- okamžiky jsou prchavým světýlkem. A vrací se alespoň v nepatrných odlescích, když se ti do rukou dostane dlouho ztracený poklad, byť ve formě pomuchlané zažloutlé knihy s vůní času a prachu. Třeba knihy, které spolu přečteme, zůstanou a Ty se k nim budeš moci vrátit. A až jednou budeš mít svoje děti, vzpomeneš si na příběhy, které jsme spolu poznaly a vrátíš se jakoby v čase se svými dětmi.

A to je KOUZLO. Kvůli tomuto kouzlu otevírám tuto rubriku. Kde najdeš povídání o knihách, několik mých poznámek a hodnocení. Třeba se to jednou bude hodit.

Triko TaTaTa

18. září 2015 v 15:45 | faun |  Boje s Nudou Domácí
Opožděně, ale přece. "Den Otců" se u nás nesl v příjemné duchu. Muž byl skoro naposledy v Belgii a ten den se měl vrátit domů. Také u nás byl na návštěvě můj otec. Takže během toho, co jsem se snažila vyrobit z jednobarevného trika triko s potiskem, on mi celou dobu stál za zády.




Novinky z Dílny D

15. září 2015 v 14:35 | faun/dodo |  Dílna D
Dění kolem blogu se sice zastavilo, ale -světe, div se- Dílna funguje dál a muž má dost práce. Hlavně také proto, že po práci ještě v dílně zůstává, aby dovezl něco hezkého i k nám domů. Proto se s vámi podělím o fotodokumentaci několika posledních kousků, které v minulých dnech přistály na našich FB stránkách. Facebookoví nefanoušci tedy alespoň nebudou ochuzeni a já mám alespoň o důvod navíc, abych si zálohovala všechny fotky hezky na disk.

****
Dlouho jsem se neozvala. Moc práce. Práce moc moc moc. Až mám problém vysoukat ze sebe delší věty s několika podměty a přísudky. Nejlepší jsou věty holé. Trvá chvilku, než se vysloví. Nebo napíšou. Jde o čas. A čas mě honí. Protože právě konečně usnula po několika hodinách mučení. Tahání za vlasy a křik. Bolesti hlavy neberou konce. A teď je konečně ticho a já místo toho, abych konečně vyžehlila tu obrovskou haldu prádla, co mi v kuchyni leží na židli, třískám do klávesnice. Jo, třískám. Protože i sebemenší hluk vnímám už jako nesnesitelně hlučný ruch, který se rovná vytrhávání vlasů. A nevydrží spát déle než hodinu. Není čas. Práce moc moc moc.
****


Polička na kořenky z borovice. Dva šroubky na přichycení ke zdi. Práce mu trvala cca 30 minut :-D



Rada za všechny prachy: Fotit starým mobilem a při umělém nedostatečném světle- to je nanic. A já to stejně dělám.