Srpen 2015

Moje pevná ruka a jejich vlezlost

15. srpna 2015 v 0:36 | faun |  To lidské
Nebyla jsem nikdy jednou z těch, co by odkládali věci na potom. Ano, možná občas, ale když mi o to opravdu šlo, dokázala jsem se vybičovat a vše konala nadmíru poctivě a na 120%. A přesto jsem nikdy nečekala od nikoho to samé úsilí, ty samé skutky a pohnutky, které k tomu vedly mě samou. Snažila jsem se naopak vyslechnout jejich důvody, proč něco podle nich nejde nebo nejde tak, jak by to šlo v mém případě. A srovnávala to s tím, co mi o sobě řekli nebo co jsem věděla sama. Spíše jsem je omlouvala a sama dělala víc, než jsem musela. A mohlo by se snadno napsat, že "dokud neumřeli, žijí tak všichni dodnes", ale to by nebyl pravý konec. Ve skutečnosti jsem se v tomto svém očekávání věcí a dovednostech posunula dál. Jako máma. Přesto však stále trvám na tom, že používám hlavu a nechci nic, co by bylo nadlidské a neúměrné.


Ona nedělá nepořádek. Ona uklízí.


Lucinka chodí. Občas se už i rozběhne z kopce a dvakrát stihne spadnout. Je až neuvěřitelné, že jí bude teprve (teprve? už!) 11 měsíců. A vytahuje mi z kredence zavařeniny, které si rovnám podle druhu a roku výroby. A baví jí prohledávat skříňku s hrnci a poklicemi. A zkouší se vydrápat na schody, co nám vedou do postele, ale jsou příliš příkré na její první snažení. Většinou tedy její pokusy končí jekotem, když se zuby nehty drží a volá, abych si ji přišla sundat, protože nahoru to jde snadno, dolu hůř. Když spadne, skoro nikdy nepláče. Kolínka a chodidla už poznala rozdíl mezi trávou a štěrkovou cestičkou, taky se už seznámila s betonem a asfaltem. A hrajeme tedy hry. Kromě té dětmi oblíbené "Já to hodím, ty to sebereš" miluje ještě jednu. "Když na mě voláš jménem, vím, že další slovo bude ´Ne´, takže když nebudu reagovat, znamená to pro mě ´Ano´." A díky této hře mě poslední týden opouští dobrá nálada.

Pracovní trika Dílny D

14. srpna 2015 v 20:15 | faun |  Boje s Nudou Domácí
Můžeme si povídat, co chceme, ale není triko jako triko. Muž mi přijde domů a za ním se trousí cestička z pilin. A nejraději má trika bílá. To protože je na nich vidět, že opravdu pracoval. Hlavně tam tahá ta, co má na běžné nošení, až se z nich časem stala pracovní. Ale když chceme někam vyjít, navleče se jen do tmavých, protože světlá zapatlal v dílně.

Hrabu se jeho skříní a nacházím několik triček, která fasoval, když ještě pracoval ve fabrice. Uznávám, fasoval opravdu poctivě. Ve vedrech, která jsou právě teď, se se Savem pracuje dobře a obzvlášť rychle. Stačí vše dát na chvilku na sluníčko a můžete za dvě minuty pokračovat.

Jedno bylo bez potisku, proto jsem zvolila "rychlou leppáskovou techniku", kterou jsem použila na tričko do porodnice.


Protože chorobných rádců máme v dílně občas dost. Prostě "Vím, co dělat"



Druhé ale bylo oříšek. Hlavně, když se mi povedlo na záda nastříkat logo Dílny D a muž zahlásil, že si ho vezme za dva dny na jednu montáž do Slaného, kam pojede kvůli práci. No, chtít může. Ale na prsou má ještě potisk Strojmetalu. Nebudu to sáhodlouze vysvětlovat, nejste přece úplní blbci. Stačí následujících pár fotek.


Logo pod levou lopatkou

Je to na ho*no II.

1. srpna 2015 v 15:50 | faun |  Plácám si játra
Když některá story ne a ne skončit.

Dnes, když jsem s Lucinkou v kočárku projížděla kolem obchodu, jsem po delší době potkala jednoho starého známého. Vybavil si můj obličej, protože jsem byla jediná prodavačka, která mu nechtěla nikdy půjčit peníze, když mu došly železné zásoby a on se potřeboval napít. To zákonitě naštve, takže chápu, proč si mě tak zaškatulkoval. Slovo dalo slovo a na chvilku jsme si vyměnili pár vět.

Někdo má narozeniny!

1. srpna 2015 v 13:25 | faun |  Plácám si játra
A já mám přání jediný: "Dělejme, přátelé, jako že je úplně normální den".

Blíží se mi to. Budu starší, zase o rok. S mužem to máme tak akorát o půlrok. Jakmile se srovná s tím, že "je starej, unavenej, kamarádi mu už začínají umírat, nekalí už tolik, jako zvládal dříve", přijdu se stejnými kecy sama. Jen je to orientováno směrem: "Jsem stará, unavená, usedlá stará ženská, co má IQ párku v rohlíku". A teď to mám navíc na očích víc, než bych si přála, protože vidím, jak Lůca roste. A v září jí bude už rok.

Cítím se stará, jako ostatně vždy. Jednou jsem zapla televizi a chtěla si zvednout náladu filmem. Přepla jsem na jiný kanál a tam byly ohňostroje a oslavující davy. Taky aby ne, ten den začaly olympijské hry v Pekingu. No nenaštvalo by vás to?!