Faun píše... na Blog.cz

V pubertě jsem to nechápala a o moc jasněji v tom nemám ani teď, ale o to málo, co jsem pochytila, se s tebou podělím, i když mě ve věku, kdy tě kluci budou hodně zajímat, budeš považovat nejspíš za stařenu narozenou v minulém století a dokonce tisíciletí- a ostatně budeš mít pravdu, až na tu stařenu.

O přátelství mezi kluky a holkami, bylo napsáno dost a samozřejmě z toho plynou dvě možné varianty: podle jedné to možné je, podle druhé ve chvíli, kdy se city alespoň na jedné straně změní, přátelství končí. Není ale na mě, abych ti tu psala, jaká je blbost zamilovávat se do kamarádů, popřípadě koketovat s kamarádem a ve chvíli, kdy je už opravdu zamilován, se na něho vykašlat. To snad uznáš i ty, že druhý prohřešek se prostě nedělá. Jsou to opět věci, ke kterým musíš hlavně přijít ty sama a tento článek je jen takové povídání, abys k tomu jednou nepřišla jako slepá k čelu.

****

Vlastně to znám. A možná už to v době, kdy čteš tyto řádky, znáš sama. Ve skupině lidí ti vždy alespoň jeden člověk bude bližší, než ostatní. A nemůžeš mít všechny ráda úplně stejně, protože každý je jiný a ke každému budeš mít trochu jiný vztah.

****

Holkám moc nerozumím. V tomto jsem asi chlap. Někdy nevím, proč se vrhají do vztahů s blbečky. Jen pro chvilkovou hru, jdou s city hned na povrch a pak se diví, když po několika nocích narazí nosem na realitu a mají ho pěkně natlučený. Nebo s "macho-typy", takové ty chodící hory svalů a mozek téměř neexistující. V takovém případě bych byla jako kluk- kamarád opravdu nešťastná. Byla bych totiž hodnej, pozornej, jako na potvoru ohleduplnej a hubenej. Opravdu by mě asi drtilo být "věčným kamarádem", to kluci určitě sami musí milovat. Věčně ohraná věta, kterou od svojí kamarádky, do které jsem tajně zamilovaná, uslyším: "Promiň, ale já tě mám ráda jako bráchu/kamaráda/dvojče/"..... jako bezpohlavního debila, co je na mě hodnej a rozkrájel by se pro mě.

"A proč lidi lžou?" "Nevím, Honzo. Asi to bude tím, že se bojí." "A čeho by se mohli bát?" "Že si je lidi vykresili lépe, než jací ve skutečnosti jsou. A neví, jak být lepší, tak raději jako lepší jen vypadají a lžou." " Ale to k tomu musí lhát?"

***

Když jsem ještě asistovala, mívala jsem krátkou procházku s Honzou, kterého jsem vyzvedávala ze školy nebo z domova a šli jsme na jeho kroužky. Občas se zasekl na jednom tématu a dokázal se na jednu otázku ptát několikrát. Tentokrát to bylo o lži, protože nějaký kamarád ze školy lhal a Honza byl z toho zmatený, protože toho kluka měl rád a nevěděl, co si o tom teď myslet. A navíc, jestli mu ještě někdy vůbec věřit.

***

"A on mi povídal, že má takové auto a až za dlouhou dobu jsem se dozvěděl, že to byla lež." "Jaké auto?" "Na dálkové ovládání. Sporťáka." "Mrzí tě, že ho nemá?" "Mrzí mě, že mi lhal, že ho má. Měl bych ho raději, kdyby nelhal. Proč jenom lidi lžou?"

***

Nebaví vás syndrom přeskakující desky? To, když se někdo ptá donekonečna na jednu věc? Třeba "Kdy už tam budeme?" Honzovy otázky mi nikdy nevadily. Ačkoli jsem normálně nebyla kdo ví jak trpělivá. On měl horší krátkodobou paměť. Ostatně proto jsem s ním vždy chodila. Aby si nezapomněl vytdat ze zámku klíče, aby je měl na jednom místě, aby v pořádku došel do správného dětského centra volného času a nebo dílny, protože navštěvoval tři. A tak když se na něco poněkolikráté ptal, odpovídala jsem a spíše to brala i jako možnost vlastního zamyšlení, protože se málokdy ptal na hlouposti jako "Co máme dneska na oběd?"

***

"Proč jsou lidi hloupí a lžou?" "Třeba by rádi sami něco měli a tím, že to řeknou nahlas, i když to není pravda, cítí se lépe, protože si alespoň někdo myslí, že tu věc mají." "To je ale blbost." "Ty si nikdy nevymýšlíš?" "Mě nevadí být skromnej." "Ty jsi nikdy nic nerozbil a neřekl mamince, že to udělal někdo jiný?" "Ne, proč bych měl lhát?"

Že je období maturit, mi došlo, když jsem se potřebovala dostat s kočárkem do přecpaného příměstského autobusu, kde mladí kluci v obleku na poslední chvíli šprtali poznámky z pomačkaných sešitů a slečny v šatech (nebo bílých kalhotech, ačkoli celou předešlou noc pršelo!) si polohlasem opakovaly, co všechno obsahuje dopis formální i neformální, jakoby nikdy žádný dopis nepsaly a celkově o dopisech ví jen to, co se ve škole učí.