Květen 2015

Nic mezi tím?

25. května 2015 v 10:52 | faun |  To lidské
****
Tak to viděla vždy moje máma. Pokud něco není dobré, je to zákonitě špatné. Nic mezi tím neexistuje. A já věděla, že nemá cenu plýtvat energií, abych jí to vymlouvala. Protože to bylo pro ni zároveň pohodlné a tedy jediné přípustné řešení situace. Třeba Freddie Mercury. Měla ráda několik písniček, dokud nezjistila, že byl na pány. Potom jeho obliba rapidně rychle uhasla. Stejně tak jiní (pro mě) velikáni- Depeche Mode, AC/DC a další- jednou viděla koncert s českým překladem v pruhu ve spodní polovině obrazovky a jednalo se okamžitě o zvrhlé imbecily nehodné jejího sluchu. Ona si přece chce plnit hlavu jen čistým učením božím.
****

Jako malá jsem tomu nerozuměla. Jak může někdo během chvilky změnit názor o 180°. A proč odsuzovat jako brak něco, co zase není až tak zlé. Ba, v případě jmenovaných, v jejich oboru až moc dobré.


To, co dospělí považují za trestuhodné a podezřelé, dokáže někdo vnímat jako srandu a kouzlo:-)
(zdroj FB/666cz - Nosferatu)

Tím, čím jsi, jsi i díky nim

24. května 2015 v 12:40 | faun |  To lidské
****
Teta Květa se rozplakala a jediné, co jí bylo rozumět, bylo jen tiché: "Takového spratka jsem vychovala" a "Ale nadávat do krav mi nebude." Bylo mi hloupě. Držela jsem Lucinku, která se na ni přestala usmívat, když viděla, že se jí změnila nálada ze sluníčkové. Vykulila oči a na čele se jí dokonce udělala vráska. Pro mě vznikla komplikace, mám je ráda obě, jak tetu Květu, tak Monču. A ranit nechci ani jednu. Ale problém, který vznikl, není mojí záležitostí a tak musím nechat na nich, aby se srovnaly samy.
****

Nedá se podle mě obecně tvrdit, že každá další generace je horší, než ta předešlá. Je to individuální, na základě vrozených rysů osobnosti reagujeme jinak. To, že v pubertě máme sklon zveličovat malichernosti a stáváme se středobodem vesmíru, je pravda, ale také to nemůžeme brát jako bernou minci a odsoudit podle puberty všechny, rozdat si hezky černé puntíky do notýsku a jít za trest drbat záchody kartáčkem na zuby, pokud možno do konce života. Děláme chyby a lhůta, do které musíme dostat rozum, prostě neexistuje. Ale momenty, kdy se zastavíme a přemýšlíme o sobě, přicházejí ve vlnách.

****
Ona jenom flámovala, ostatně jako každý víkend. Opila se, pohádala s přítelem, kterého poslala do háje a na místě se s ním rozešla. A jak byla v ráži a říkala "všem pravdu do očí" (jak to opilí mají ve zvyku nazývat), přijela na návštěvu za mámou a tátou a začala vyčítat. A říkala věci, které by jako střízlivá neřekla, nebo jen polohlasem. Cítila se velmi úspěšně, protože je rok po maturitě a její první místo (po brigádě v obchodě) bylo na úřadu na pozici sekretářky. A máma jí najednou přišla až moc hloupá, obyčejná a přízemní. Druhý den přišla jako by nic na návštěvu, ale ani nepřiznala, že to přepískla, tak ji máma poslala pryč. Urazila se a nikdo s nikým nechce mluvit.
****

Nehraju, nesdílím a NE!

21. května 2015 v 12:17 | faun |  O Blogu
Už toho začínám mít dost. Dámy a pánové, nevadí mi, když nesouhlasíte s tím, co píšu a napíšete mi to do komentáře, podložíte to hezky svými argumenty, a naopak říkám, že vám právě toto schvaluju. Můžeme spolu nesouhlasit a stejně se kvůli tomu nemusíme hned zabíjet.




Ale už jen to, že musím psát tento článek, mi přijde připitomělé a ponižující. To fakt musím taky mít podobný článek a prostor jako mnoho a mnoho dalších? Ne, nehodlám si tady vyhrazovat místo, kam mi budete psát žádosti a pozvání, kde budou odkazy, kde si můžu zahrát.

Nevadí mi pozvánka, když bude v "regulérním komentáři", tím myslím: Váš názor, připomínky, cokoli k tématu. V poslední větě se můžete vyjádřit, že mimo jiné máte taky blog (na který se dostanu, když vyplníte políčko v komentářích navíc) a rádi mě tam uvidíte. Pokud to bude jen trochu možné, kouknu se. To samé s žádostmi o hlas- samostatné překopírované žádosti (ač nejslušněji formulované) za každým mým článkem mě opravdu vytáčí. Takže budu mazat, pokud se to bude opakovat, blokuju.

"Tvoje veřejné" fotky

21. května 2015 v 10:15 | faun |  Psáno Lucii
Moje malá Lucinko, k tématu, které teď píšu, jsem se dostala díky kritice slečny u jiného článku adresovaného tobě. Je možné, že budeš alespoň minimálně ovlivněná naší výchovou a tak si nebudeš dělat hlavu ze spousty věcí. Ale taky je možné, že se jednoho krásného dne nazlobíš a všechno mi vyčteš. A klidně i toto. Proto raději v předstihu píšu tento krátký článek.

Bývala móda fotit malá miminka na kožešině, holý zadeček se leskl a házel prasátka široko daleko a právě tyto nahaté fotky většinou nosily starostlivé maminky po kapsách, ukazovaly mladým děvčatům, jak krásný chlapeček byl jejich dvacetiletý syn a jak krásná miminka by tedy mohla čekat. Mladík se samozřejmě mohl propadnout hanbou, to si umíš představit. Také máme pár fotek, kde jsi bez plínky, ale ty si necháváme pro sebe. A pokud si to nebudeš přát, nebudu je ukazovat ani tvým klukům, které si přivedeš domů.

Já i tvůj táta nemáme problém s vystavováním fotek. Pokud jsou vtipné, nemáme se za co stydět.

Proč vlastně píšu blog?

20. května 2015 v 14:16 | faun |  O Blogu
Znáte to, jednou se otočíte a přemýšlíte, proč děláte, co děláte.

Podobnou otázku jsem si jednou už položila a bylo to v souvislosti odkrytí identity. Za ksicht se stydět můžu, ale ani nemusím. V první řadě u mě ale vítězí to, že nemusím kdákat všechno, co mě napadne a tedy ani podrobnosti typu: Kde bydlím? Vlastním účet v bance? Vlastním "jablko"? Jak jsem příjmením? .....

A moje druhé ohlédnutí přišlo, když se na titulce blog.cz objevil další z mých článků, který jsem přednostně adresovala dceři. Z komentářů mi vlastně došlo, že jsem se dostala někam jinam. Že blog už neberu jen jako svoji soukromou "vypisovačku", kam vrhnu všechny věci, nad kterými se chci víc zamyslet, které mě zlobí, pochlubit se nebo se naopak sama hezky rozbrečet.

To, že celou jednu rubriku věnuji někomu jinému, naznačuje, že jednou bude toto všechno, co právě píšu, znát někdo další, kdo mě zná a vidí mě každý den. Že už to nebude jen moje místo a taky místo pro těch několik čtenářů, co mě zatím mohli najít a "přečíst" si mě anonymně. Že jednou, až si k obrazovce sedne ONA a začne číst všechna slova, co jsem napsala, uvidí mě nahou, bez příkras, prostě MĚ. A třeba už nebudu ta silná máma, kterou jsem se pro ni snažila být. A třeba bude zklamaná. Bude se na mě zlobit? Bude mě odsuzovat za to, co si myslím? Budu staromódní? Bude mě mít pořád ráda?

A stojí mi to teda za to?

Riskuju. To ukáže čas, jestli to bylo dobré. Pro teď věřím tomu, že jednou bude dobré vědět, že jsem se snažila, co jsem cítila a v co doufala. Vždyť si nepřečte jen to, co je pro ni, ale i to ostatní. Co já vím, jaká bude jednou její puberta?! Třeba mě nebude chtít vidět a třeba jí budu připadat hloupá. A třeba se mi něco stane a jí se bude stýskat. Proto píšu. A proto píšu sem pro případ, že jí nebudou bavit knihy. Neříkám, že jeden blog může něco změnit, že by čtení zpětně nahradilo komunikaci a lásku. To si nemaluju. Toto je jen jedna z možných komunikací, na kterých můžu pracovat už teď, dokud je malá. A psát o věcech, kterým jednou možná bude rozumět, než/až sama bude mít děti. Nebo o příhodách, které si možná nebude sama pamatovat.

Co jsi mi dala? Moc

20. května 2015 v 13:49 | faun |  Psáno Lucii
Nejen rodiče nesmazatelně ovlivní svoje děti. Někdy i děti dokáží nevratně změnit život svým rodičům. A ty jsi změnila právě ten můj.

Poslání nebo improvizace?

20. května 2015 v 12:33 | faun |  To lidské
"Jsme tu z nějakého důvodu. Každej. Já proto, abych dělal práci, která mi voní- abych dělal krásné věci ze dřeva. Abych byl s tebou a malou. A ty jsi tady nejspíš proto, aby sis se mnou po boku trénovala svoji trpělivost," prohlásil můj muž nedávno. No, to by se mu líbilo.

Co když ale není nic dané? Co když jsou pouze předpoklady? Řečnické schopnosti pro přesvědčivost při projevech, rozvinutý cit pro empatii usnadňující práci v sociálním zařízení, pohotovost a důvtip pro baviče one-man-show. Co když jsou jen předpoklady a je jen na nás, jestli je budeme rozvíjet, jak intenzivně, jestli se rozhodneme je využít a na jak moc? A je přece jen na nás, jestli poslechneme volání svých schopností, nebo najdeme štěstí i při profesi, kterou bychom jako šťastnou dříve nepovažovali? Okolnosti se přece mohou změnit ze dne na den, z minuty na minutu. Během chvilky může klavírista přijít o kontrolu nad prsty díky nervovým tikům, která ho donutí opustit povolání snů, které tolik nechávalo zářit jeho talent a dar. Lékař sám může onemocnět a léčit se dlouhé měsíce, ani po ukončení léčby se ale pro oslabení imunity nemusí hned vrátit do "pro něho dříve normálního života". Dokáže bý šťastný i potom?

Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když si na jediný den můžete vyzkoušet, jaké to je být absolutně šťastní při práci snů. A vidíte to samé nadšení i ve tvářích těch, se kterými jste. A znám i ten pocit , když ten okamžik končí a vy se bojíte, že už nikdy nic takového nezažijete. Že víte, že právě tohle je ono, ale pokud to někdy bude znovu, bude to jinde, s jinými lidmi, za jiných okolností, za dlouho a kdo ví jestli. Znám ty slzy, co se snažíte udržet v očích, ale ony ne a ne poslechnout. Máte chuť se na všechno vykašlat a zavřít se doma, obklopit se jídlem a nevycházet, už nikdy nic nedělat, protože to stejně jistě nebude ono. Už nikdy nebude nic ono, právě a prostě TO.