Prosinec 2014

Hloupé rady a nespravedlivé soudy

11. prosince 2014 v 19:50 | faun |  Plácám si játra
****
Ale já mohla a dokonce můžu, ale nechtělo se mi. Nechtělo se mi vypisovat a znovu v hlavě dávat dohromady slova, která by mě nutila ještě chvilku zůstat v něčem, co mi je nepříjemné a co mě rozhořčuje. Nejsem pořád sluníčková, ale taky nejsem masochista, co by si užíval v nepříjemných pocitech a dobrovolně rád trpěl. Ale když se na mě někdo podívá a vidí vedle mě malé dítě, nejspíš nemám jinou možnost, než se "nechat poučit starší a zkušenější ženou"- nadženou, více ženou než jsem sama. A tak mě zbytečně nesprávné odsuzování začíná více deptat. Moje nové kuří očko, na které mi teď lehce ťápl Harry- promiň.
****

Není fér házet lidi do jednoho pytle. Třeba proto, že se všichni do jednoho pytle nevlezeme. Ale ano, máme právo ohradit se proti něčemu, když se nám to nelíbí. Nelíbí se mi ale mnohdy forma, kterou je takový protest podán. Nedávno jsem četla článek jedné blogerky, na který ani nemůžu přiložit odkaz, protože po přečtení mi bylo hloupě a tak jsem i zapomněla, kdo to psal. Byl o tom, že všichni prostě nejsou stejní a ne všichni prostě chtějí mít děti, stává se terčem útoků od párů a těhulí, vlastní rodiny a celkově byla plná vzteku, protože má právo žít svůj život. To má každý, ale být ještě trošičku víc vztahovačná, v lepším případě se urazím a dotčeně se vypíšu do komentáře. Uražená naštěstí nejsem, chápu, že věčné předhazování nevyžádaných pravd a postřehů je únavné, vyčerpávající pro obě strany a vlastně celkově zbytečné.

A heslo znáš?

11. prosince 2014 v 10:34 | faun |  Plácám si játra
Tentokrát stručněji, kdybych se rozepsala o celé problematice, dostala bych se za A. víc mimo téma, za B. se mi budí Lucinka a každou chvilku se probere úplně (dneska je nějak podrážděná, tak se chci věnovat hlavně jí).

Na Fb jsem zahlédla tento obrázek:

překlad letem světem: Toto by si měl přečíst každý rodič: pravdivý příběh. Podivný muž potkal 8letou dívku a chtěl, aby s ním odešla. Řekl, že se něco stalo a její matka ho poslala, aby ji vyzvedl. Dívka se muže zeptala na heslo, on byl odhalen a ona utekla. Ona a její matka se dohodly na heslu, se kterým vždy pošle někoho, kdo ji bude vyzvedávat. Možná toto zachránilo dívce život.

Problém únosů dětí ze školy cizími lidmi je velké téma, ale tento nápad mi přijde jako dobrá myšlenka. Mít heslo, které znají jen dvě osoby a které je chrání. Které znají a které se zbytečně neříká :-)

Nakupovací terapie

10. prosince 2014 v 12:23 | faun |  To lidské
Když o tom tak přemýšlím, připomíná mi to tu rádoby vtipnou reklamu na prací prášek o tom, jak si muž myslí, že jeho žena hodně utrácí za halenky, ale ona má halenku starou a má nové kalhoty. Ha, o tom, kolik jsme nechaly v obchodě doopravdy peněz, někdy mlžíme jako opar od Temže. A někdy nám to i prochází.

Nakupování mě nikdy moc nebavilo. Asi proto, že si musím vyzkoušet vše, krom triček. Všechno mám totiž tak nějak... nevyzpytatelné, jen prsa mám malá, takže vím, že M mi je. A komu by se pořád chtělo okupovat kabinku a nakonec stejně zjistit, že zadek nemám tak malý, jak jsem si podle odhadu myslela, že ani ta krásná budna, která je už jen v této velikosti, nesedí tak, jak by měla a jiné číslo prostě není. Nakupování je tedy pro mě časově náročné a díky tlačenici u regálu i nepříjemné. Tuto činnost s dobrým koncem (mám co na sebe) omezuji a odkládám na termín, kdy se mi věci už opravdu rozpadají. Tedy: co víc si přát pro moji/nebo mužovu peněženku. Jak bych kdy mohla mít ráda seriály typu Sex ve městě (sexu s každým jen kvůli orgasmu, přehnaných nároků, nebo naopak skoro žádných nároků... brrr), kde jsou ženské celkově posedlé tím, aby dobře vypadaly, měly dvěstěpadesát párů bot, ačkoli mají stále jen dvě nohy a tedy mohou aktuálně používat právě jeden pár bot? Nevyznám se moc ve značkách, odstínech barev, poznám pouze kvalitu materiálu, zpracování a cenu.


Dopis mému 16ti letému já

9. prosince 2014 v 19:07 | faun |  Plácám si játra
Nedávno jsem se doklikala na článek, kde bylo zveřejněno několik dopisů 16ti letému já od uznávaných lidí, jako ukázka z knihy, kterou takto poskládalo 75 pisatelů. Výborný spisovatel, herec s již druhým nálezem rakoviny, další dvě paní herečky a můj oblíbený zpěvák... Víte, občas k nim vzhlížíme jako k bohům a lidem, kteří měli cestu životem potaženou červeným kobercem, ale když to pročítáte, zjišťujete, jak lidští a až... všední tou dobou byli. Že nebyli star, ale měli normální pubertální problémy, normální sny a dělali kopance jako my všichni.

A tak jsem se rozhodla i já, podle vzoru těchto lidí, dát dohromady pár slov, která bych si přála říct sobě samé, ačkoli minulost nic nezmění. "Kde jsou ty časy? Vím kde, zůstaly v minulosti, zůstaly za námi, zůstaly tam, kde zůstat mají. Protože minulost na nás přeci nikde nečeká, žijeme jenom to, co je dnes. Včera už nikdy nebude dnes. Ale - co je na tomto světě možný - že včerejšek se stane zítřkem a my se jednoho dne vrátíme do bodu, kdy všechno skončilo - a znovu začnem. Znovu začnem!" (kamarádka Teuta, FB status)

Jsem totiž impulzivní a cítím toho moc

9. prosince 2014 v 14:45 | faun |  To lidské
A je to omluva? Kolikrát jsme chtěli v jistých situacích zareagovat jinak, ale byli jsme až příliš vytočení, rozladění a vystresovaní, že prostě ten původní pocit byl přehlušen přívalem nových dojmů, které zavinily reakci, za kterou jsme se potom styděli.



Jako když se dítě ztratí a po hodinách strachování je první věcí, kterou rodič udělá výprask, seřvání nebo tichá zlost, aby právě něco takového neřekl- ale až moc okatě, aby dítě mělo nepříjemný pocit viny, ve kterém se topí. A víš, tati, proč jsem nepřišel dřív? Zatoulal jsem se na chvilku, ale objevil jsem se až teď, protože jsem se bál, že tě zklamu, že se budeš zlobit. A tak jsem se osměloval a sbíral odvahu, abych přišel za tebou. Slyšíš tu blbost? JÁ SE BÁL PŘIJÍT ZA TEBOU, hodiny jsem se toulal a přemýšlel, jak ti vysvětlím, že jsem chvilku nebyl tam, kde jsem měl být, až se to protáhlo na hodiny. A nakonec jsem se staženým zadkem přišel sem. A věděl jsem to dobře, věděl jsem, proč nepřijít dřív... zase na mě řveš a nejsi rád, že mě vidíš.

A kolikrát někteří neřeknou tomu druhému "Miluji tě" jen proto, že se bojí, aby se neopakovali, nestala se z těch slov bezvýznamná fráze, která se prostě jako básnička opakuje. Připomíná se a následuje v určitém denním rituálu, jako "Ahoj." "Ahoj." "Miluji tě." "Já tebe taky." "Jak bylo v práci?" "Dobrý." "Co ty?" "Dobrý." A mimochodem, miluji tě, moc se mi po tobě stýskalo, myslel jsem, že těch pár hodin je nekonečných a až moc jsem se těšil, až přijdu domů za tebou, vezmu tě kolem pasu a navrhnu ti, co bychom mohli podniknout s načatým dnem, který byl tak úmorný bez tebe.