Listopad 2014

O mámách

25. listopadu 2014 v 21:00 | faun |  To lidské
Stejně je milion druhů lásky... zdravý egoismus, štiplavý egocentrismus, láska platonická i osudová. A také láska mateřská, která každou ženskou vede k něčemu jinému, přesně podle toho, jaká sama je a čeho je schopná pro bytost tak čistou a bezbrannou, jakou miminko jistě je a bude ještě pěkně dlouho. A o co víc, když je vlastní, polovinou jako ona, polovinou po muži. A i toto má, holt, každá jinak.

Znovu za rok

22. listopadu 2014 v 23:57 | faun |  Plácám si játra
Nedávno u nás proběhla krátká a celkem úsměvná debata o dalším potomkovi. Ačkoli porod a záležitosti okolo něj byly takové, jaké byly, nebráním se vůbec představě, že bych to celé prožila ještě jednou..... a sama za sebe- klidně bych brala 3 děti :-D

"Za rok bychom si mohli sednout a popovídat si o dalším miminku", prohlásil Dan, když se díval, jak ta naše holčička spinká a cucá si palec. "Jak jako... za rok?", nechápu. "Vážně čekáš, že ten rok budeme po večerech hrát karty a vůbec nesouložit?" :-D

I krev může být voda

21. listopadu 2014 v 0:44 | faun |  Plácám si játra
Je mi jasný, že toto asi někoho překvapí, doufám ale, že ti inteligentnější si schovají svoje námitky na potom a nejdříve dočtou do konce ;-) a ačkoli nemusíte nikdo se mnou souhlasit a trváte na vžitém "Krev není voda", buďte alespoň té lásky a nesnažte se mě předělat na něco, co bylo a nebude zpátky ;-)

Příslušníky své rodiny si nevybíráme, nějak se kolem nás prostě ocitnou (narodí se, přivdají a přižení) a nakonec zjistíte, že je kolem vás spousta lidí, se kterýma vás pojí podobnost v DNA a ačkoli některé nemusíte milovat (většinou se ale snažíte je milovat a případně alespoň snášet), prostě je akceptujete a s větším/menším úsměvem se snažíte přehlížet jejich prohřešky, hříchy a nehoráznosti. To se ve správné rodině přece dělá. Jako by tahle povinnost neměla nikdy skončit a jako kdyby to byl úděl do konce života.

Asi nebudu opakovat, že jsem dospělá a vdaná, to vidí každý, kdo není slepý. Už i jen sňatkem jsem se dostala někam jinam- nejen z města do vesnice. Vybrala jsem si někoho, s kým hodlám být do konce života, s kým mám opravdu v plánu projít vším, co nám život přihraje a už i jen ve dvou jsme tvořili rodinu- on byl takový můj parťák a já se stala jeho. Sňatkem se pro mě dost změnilo. Není to už jen o mě a mojí "rodině". Stal se mojí rodinou především můj muž a jelikož tvoříme (nyní již s dcerkou) rodinu, hodlám si svoji rodinu chránit. A také upřímně- chránit sebe pro svoji rodinu, k čemu bych asi byla vyšťavená a vyčerpaná kvůli starostem o nějakého vola, který je údajně "člen mojí rodiny" a zanedbávala bych kvůli tomu svoji vlastní?!

Možná rozmazlená, ale naše!

20. listopadu 2014 v 0:11 | faun |  Plácám si játra
Uznávám, že nejsem ideální. A co se týká Lucinky, nechám se ke spoustě věcí ukecat a taky v některých přpadech vím, že si na sebe pletu bič a dělám blbost, ale ono prostě nejde jí nevyhovět. A tak se tedy vyzpovídám z neomaleností, které jí dovolím a dokonce ji v tom podporuji.

od úterka nás trápí rýma (mě tedy už od pondělí a netěší mě, že to malá chytila ode mě), kýchá, kašle a teplota klesla až přes noc. Kašel nakonec ustal úplně, ale nos má plný pořád. Tak jsme zahrabané v peřinách, koukáme se na pohádky a s Panem Brůmem relaxujeme, papáme a taky se trochu mazlíme- ale nemazlíme se s odsávačkou hlenů- to má opět svoje záchvaty pláče, sotva zahlédne hadičku a já se cítím jako vrah. Ale co se dá dělat, když ještě neumí smrkat...


"Ná-puťa-puťa..." aneb nechci být puťka

19. listopadu 2014 v 21:46 | faun |  To lidské
Šestinedělí je pryč. A stejně mám hodně práce. A neuvěřitelně mě to baví. Mám pocit, že jsem se s tím vším kolem už nějak srovnala, našly jsme spolu nějaký rytmus, ve kterém věci mohou fungovat a máme už svých pár rituálů, které malou baví. A hlavní lahůdkou je nejspíš ten večerní, kdy po koupání jen zabalím zadek do plíny, omotám jí tělíčko do deky a cestou ke křeslu zapínám přehrávač s živým koncertem, pokládám si ji na holá stehna a zbylá nahá místečka na těle jí namasíruju s olejíčkem. To se usmívá, vlní jako háďátko a tancuje, pobrukuje celou symfonii zvuků a je na ní vidět, jak si to užívá a jak by to klidně mohlo trvat déle... a pak dostane hlad nebo přijde škytavka, takže to končíme a oblékáme pyžamko a tadá- lahvička. A dokonce i tu si už ráda přidržuje sama, nebo ještě lépe- přidržuje ji za moje ruce, naviguje mě a moje prsty fungují jen jako madla, sama si mě přibližuje k puse a zase ven. Jen ať hezky trénuje prstíky, potvůrka moje malá. Trvá to sice dvakrát déle, ale kdo by spěchal u jídla?!


Ano, štvala mě také spousta věcí. Měla jsem vždy ráda pořádek, alespoň ten minimální- žádné pavučiny (máme tu moc šikovné pavouky), žádný prach, umyté nádobí, alespoň zameteno a vysáto. A když muž odjel, snášela jsem jen velmi nelibě, že pořádek hned utrpěl ránu, už jsem dokázala zajistit maximálně nádobí a podlahu, nic víc. Protože maličká přestala skoro spinkat přes den a ani v noci to nebyla sláva. Takže když se jí povedlo na chvilku usnout, měla jsem 3 možnosti- uvařit si něco složitějšího k jídlu (tím myslím cokoli jiného než namazaná houska), uklízet, jít se taky vyspat, protože to, co naspí během dne, je náskok, který mě bude chybět. A stejný problém potom kupodivu přetrvával, když se mi Dan vrátil a sám potřeboval na něčem pracovat v dílně (během posledního týdne v dílně vykouzlil jídelní stůl do kuchyně- ano, doteď se jedlo v pokoji u konferenčního- potom dva páry podpěrek na tyče na záclony, připravil si materiál na skříňku, která bude pod oknem). Ale jinak mi moc pomáhal. Pomohlo mi, jak se se mnou kolem sedmé ráno střídal, když měl naplánované volno. A já se mohla vyspat klidně do dvanácté, kdy mě budil polévkou do postele.

kolem šesté se Lucinka budí, nakrmíme, přebalíme, převlékneme a ukládám ji do postele mezi nás, protože už v postýlce nechce sama být a převaluje se. Když se o několik hodin později probudím, vidím většinou toto... tatínek s malou na klíně, krmí a kouká na televizi

Pak jsem se během jednoho chvilkového spočinutí u počítače dohrabala k tomuto článku, který mě pobavil, potěšil a uklidnil. Nějak mi dodal dávku optimismu, kterou jako pesimista ocením vždy- zvláště, když se cítím mizerně nedostatečně, sice se zaopatřeným dítětem, ale v zabordeleném pokoji a ve vytahaném triku až ke kolenům, olepená potem a s vlasy v culíku už po několik dní- jen aby Lucinku nelechtaly za uchem, když s ní procházím pokojem a chovám si ji.

Když zavelí, vybalím prso

5. listopadu 2014 v 22:48 | faun |  To lidské
Nedávno se ke mě donesl článek, který vyvolal docela bouřlivou diskuzi. A dost rozporuplné reakce to vyvolává i tady u nás, v tom našem "velkoměstě". A člověk by řekl, že lidi na vesnici sice všechno a všechny řeší, ale věci přirozeného rázu by mohli brát jako přirozené.

"To si tady někdo pěkně plní bříško..." :-D a usíná


Kojení mě s Lucinkou moc bavilo. Viděla jsem její rozzářený pohled, přitom to bylo vtipné, protože mi bylo stále jasné, že vidí neostře a tak kdo ví, co vlastně viděla. Když ale otevřela pusu a vyplazovala jazyk, jako by ten pohyb trička nahoru u ní vedl k zvýšení zájmu a tedy i k nucenému zaostření, takže na mě potom mohla házet velmi potěšené pohledy a sama se pustila do honby bradavky s otevřenou pusou.

"No, mámo, to prso je fakt jenom pro mě?" :-D


Jak se celá začala třepat a těšit, že se konečně bude jíst. Už od prvního kojení v porodnici se mě pevně držela slabou ručičkou, drtila mi v pevném sevření prst a za prst mě drží stále, jen ručka jí zesílila a prstíky se protáhly.

jako klíště, abych náhodou neutekla