Faun píše... na Blog.cz

Po každé operaci jsou nutné rehabilitace. Už jen zvednout se z postele a udělat pár kroků po pokoji na JIPce je dost velká dřina, vezmeme-li v úvahu, že ještě pár minut předtím z vás trčelo pár hadiček a čůrali jste do pytlíku. Ale prostě je nutné, aby se u vás na pokoji zastavila sestra a rehabilitovala s vámi, trénovala nohy a ukázala pár cviků, jak si můžete sami pomoct a jak urychlit hojení. Je to prostě normální, pokud se chcete brzy vrátit do provozu a začít normálně fungovat. Nebo taky můžete na všechno kašlat, veškeré snahy sabotovat a házet na všechny kolem bobek, ale to nepomůže ani okolí a už vůbec ne vám. Sice budete hrdí a "nepotřebujete přece rady od cizích", ale to, co by vám jinak trvalo pár hodin, zvládnete za týden a možná déle. A stojí to za to?

******

Po článku o intimní asistenci pro postižené přichází další článek, který je dost na tělo (a o tělu) a opět z této oblasti. Kdybych se aspoň sama nedostala do situace, kdy sama potřebuju nejspíše pomoct....

Znáte to, nemusíte být kdo ví jakej pedant, co musí mít všechno nalajnované, ale někdy není na škodu vědět, co se na vás přižene, počítat s nevyhnutelným a tak se podle toho předem zařídit. Nebo si aspoň naplánovat Plán A a popřípadě i B, kdyby se muselo něco víc podniknout.

Jako malá jsem ráda měla přehled. Bavilo mě na začátku prázdnin do nového sešitu psát, co by se mi líbilo, kam bych ráda jela na výlet. Nebo kde jsme tedy byli, ačkoli těch výletů zase příliš nebylo. Ráda jsem se potom na konci všeho kochala, jak to mám hezky sesumírované, seřazené a uhlazené. A hlavně že se v tom vyzná každej debil, tedy i spolužačky ve škole, až se vrátíme do lavic a ony se budou ptát. Po prázdninách se každý ptal, kde a co jsme dělali.

Probudila jsem se a všechno mě bolelo. Jako kdyby po mě celou noc jezdil traktor a nemilosrdně drtil všechny kostičky. Bylo kolem šesté ráno, na JIPku mě přivezli okolo třetí, jak hlásila sestra. Třetí... to znamená, že jsem na sále byla docela dlouho. Když mě tam vedli, bylo po půl druhé. A podle té paní v roušce (cha, kdo neměl na sále roušku, ať se přihlásí- každej ji tam měl) mě chtěli uspat jen na 50 minut. Tak se mohlo něco stát. Mě? Nebo malé? Malá, kdy ji uvidím?

Zase jsem odpadla, zjistila jsem, že nejdříve musím dohonit spánkový dluh a potom teprve můžu zkoušet i něco vymyslet. Probudila jsem se kolem deváté, prospala jsem úspěšně vizitu, ale podle sestry jsem o moc nepřišla. No, paráda, a mluvili o dceři? A neříkali, kdy nás dají dohromady? Prej to byly takové klasické lékařské pindy. No, tak to nic konkrétního už asi nezjistím. Zjistila jsem, že nedostanu nic k jídlu, naposledy jsem jedla včera to jídlo v restauraci s mužem, teď jsem si nechala marně zdát i o něčem obyčejném. Taková rýžová kaše, koprovka, čočka na kyselo, i primitivní vývar z uzeného. Nebo mi aspoň dejte piškoty a marmeládu. Nic, smůla.

Oni, oni dva jsou to nejkrásnější, co mi život mohl dát. A Lucinka je celá po tátovi :-)

Když se narodila, bylo 1:56 21.9., měla 50cm a vážila jen 2,63kg. Byla hubeňoučká a dlouhá. Tyto fotky jsou dnešní, vyrostla, vyrostla tak strašně moc.

Ano, vím, že jsem se tady dlouho neukázala, ale mám pro to parádní omluvenku. Bylo mi nejdříve zle, potom jsem byla v porodnici a teď se už několikátým dnem kamarádím se svojí dcerou více, než s počítačem, ke kterému si jdu sednout jen na chvilkové prohlédnutí pošty.

Jak mi ty dny stékají do jedné velké skvrny... Bylo 19tého, pátek. Den po termínu a pořád nic. Dokonce jsem měla objednaný čas na Oxytocínový test- tedy hodinový monitor (záznam srdeční aktivity miminka) běžné srdeční aktivity a poté monitor po podání látky, která simuluje stahy při porodu. Vlastně se tak ukáže, jak připravené dítě a děloha jsou. Malá to sabotovala, nejdříve se rozhodla pro protestní spánek, když látka v žíle doběhla kam měla, maličká se nazlobila a rozhodla se rozkopat krabičky umístěné na gumových popruzích na břiše. Takže křivka její srdeční aktivity byla dost zmatená a nešlo na ní nic zvláštního vidět.

V sobotu jsme si mužem řekli, že půjdeme na procházku a vyrazili jsme na nákup do vedlejší vesnice, kam to máme 2km lesem. Šli jsme pomalu, malá už byla hodně těžká. Nakoupili jsme, zastavili se na oběd a později odpoledne se nechali odvést autobusem domů, kam mi muž přinesl tašky, postavil je na zem a po puse se vypařil ještě na pár piv do hospody. Pustila jsem se do vyklízení igelitek, lednice byla už předtím dost plná a tak byla docela fuška ještě naskládat nakoupené jídlo do neexistujícího prostoru. Kroutila jsem se u lednice a skříněk dost dlouho, vše jsem měla srovnané a čisté, ale divný pocit v břiše zůstával. Po hodině se křeče opakovaly častěji a já si říkala, že to pořád není tak strašné.

Hlavně jsem se bála scénáře, kdy pojedu do porodnice, tam se na mě podívají a pošlou mě domů. Druhou cestu tam bych už neustála. Přesto jsem hodinu a půl odolávání ukončila telefonátem muži, že "nechci děsit, ale myslím, že bys měl jít domů..." Přiběhl samozřejmě vyděšený, začal shánět odvoz do Prahy, právě končily zprávy na Nově a měli dávat Okresní přebor Poslední zápas Pepika Hnátka, který má Dan moc rád. Ale neukecala jsem ho, chtěl jet hned. Ještě že jsme jeli.