Červenec 2014

Ema má mísu, máma má lahev

31. července 2014 v 19:30 | faun |  Plácám si játra
Nevím, jestli se mi to zdá, ale docházím k závěru, že čím dál tím víc matek na mateřské utápí stres v lahváči doma , ještě lépe někde v parku i s kočárkem, úplně nejvtipněji s kamarádkou na zahrádce hospody a se samotným dítětem doma. Jako jo, já taky slyšela něco o poporodní depresi, ale že by to bylo až tak nutně potřeba prolít chlastem? Co je k tomu vlastně vede? Že mají starosti, perou plíny (pokud nemají jednorázové), jsou pořád zalezlé doma jako krtci?! A to se jako zlepší, když si čuchnou k pití? Mě by štval ten bolehlav druhý den, když už pominu fakt, že dítě do sebe dostane taky dávku během kojení. A ten fakt není žádná hloupost, sama bych si nedovolila dát po porodu ani malý pivo ke guláši s chlebem.

Jsem asi divná, já se těším. Zároveň se bojím. Těším se na to hezké, na procházky s kočárkem, mazlení, sledování jak spinká, koupání, přebalování a "praní posraných plínek" (máme látkové) . A vlastně se svým způsobem těším i na to, že se budu bát. To už doopravdy je divný. Těším se na tu zvláštní starost, která mě bude nutit nespat a hlídat u postýlky, jestli dýchá, jestli je ve správné poloze, jestli jí není vedro... A bojím se toho, že třeba nebudu mít mlíko (to fakt nevím, jak to hladovému novorozenci vysvětlím), že nepoznám, když se něco stane (když to nebude jedna z možností: posraná-hladová-prdíky, ale něco vážnějšího), že podědí moje šilhání, můj "upíří zub", můj nos a moji bílou kůži. A ani tenhle strach by mě nedonutil pít. Proto to prostě nechápu, možná to chápete vy a napíšete mi to aspoň do komentářů ;-)

Do září bez sladkého

31. července 2014 v 19:01 | faun |  Plácám si játra
Tak se to přece jenom stalo, moje těhotenství se přece jen přesunulo do kolonky RIZIKOVÉ. A to jenom proto, že jsem si užívala sladkého. Prostě jsem patřila mezi těch 40% maminek, co nežerou okurky, ale raději si udělají palačinky, sní čokoládu nebo spořádají krupicovou kaši. Jak bych si ji nejraději teď dala, mám na ni chuť už asi dva týdny.

Ale je taky pravda, že si za to můžu sama, na sladkém jsem ujížděla až moc a tak vyhlídka, že se toho všeho teď musím vzdát (a ještě pár věcí navíc), je vlastně spravedlivé a tak se k tomu stavím jako správnej chlap a dělám, jak mi řekli. Držím se už čtvrtý týden bez sladkostí, z toho týden a něco dodržuji celý výčet zapovězených potravin. Jsem sice trochu otupělá a nemám z jídla takovou radost, na druhou stranu mě skrytě těší, že ještě pořád po té "nezřízené době žraní" dokážu mít kontrolu a neporušuju, dodržuju všechno a na cukr se nekouknu ani při vaření čaje, ačkoli trochu podvádět bych mohla. A tak teď jím v pravidelných intervalech, minimálně jednou týdně si změřím cukr v krvi zapůjčeným přístrojem a chodím na všechny potřebné odběry krve. Malá se někdy bouří a dává mi najevo, že se jí něco nelíbí, já taky z chleba s margarínem neskáču radostí, ale zažila jsem už i horší věci. Ty ale pamatuju jenom já, moje matka vyprodukovala mnohem horší věci než je margarín na brázdě. A když o tom tak vlastně přemýšlím, od února se těším na sezonu zmrzlin, salátků a hospodských zahrádek. Teď to už jde mimo mě, ale taky jsem si to užila, Dan mi vozil belgickou čokoládu a pralinky, z Francie mi přivezl velikánskou sklenici Nutely, kterou jsem snědla opravdu dost rychle (ale ta byla), z Německa různé bratwursty a mazací sýry, padly schované sklenice s povidly a marmeládami... tu cukrovku jsem si zavinila já a vím to, ale taky musím říct, že toho nelituju :-)

Slova, která poskládal někdo jiný

31. července 2014 v 18:21 | faun |  Plácám si játra
Někteří lidé říkají, že zlo potřebujeme nejen proto, aby život nebyl taková nuda (no, někdy bych brala pro změnu trochu nudy), ale také proto, abychom si dokázali vážit toho dobrého, co nás potká. Něco jako v Saturninovi popsal Zdeněk Jirotka- když to shrnu vlastními slovy- "dlouho nadáváme na kamna, která kouří a pak nás něco popadne za límec a vyhodí ze dveří na mráz a nám dojde, že ta kamna sice kouřila, ale také tam bylo teplo." Člověk si holt nevybere, někdy je potřeba dostat pořádně přes nos.

Místo toho, abyste byli rádi...

31. července 2014 v 9:07 | faun |  Plácám si játra
Co pro vás může být katastrofa globálního rázu a zlo největší, může být pro mě blbost. A samozřejmě i naopak :-)

****
Tentokrát se k tomuto tématu nechci vyjadřovat nijak velkodušně, zamýšlet se až moc a hledat zajímavosti. Vlastně po prvním přečtení mě napadlo přibližně to, co už bylo od pondělka tolikrát napsáno a prostě mě nenapadlo nic nového, na druhou stranu se mi nechce opakovat už napsané. Takže shrnuto: Ano, dělit lidi, názory a situace pouze na dobré a zlé je až nereálně černobílé a to prostě nejde (pokud nemluvíme o masovém vrahovi, co ho jeho hobby jenom baví). A ano, je pouze na nás, jak se k situaci postavíme a jestli ji budeme považovat za zlou nebo ne, případně do jaké míry se tím necháme ovlivnit- a tedy jak moc nám to zkazí den a život. Asi to závisí na tom, jestli vidíme sklenici poloplnou nebo poloprázdnou, jak moc věříme v lidi, sebe. A taky na morálce, kterou si rozvíjíme od dětství.
****

Vzhledem k tomu, že jsem dlouho nepsala o sobě a chovala se tedy dost nesobecky, napravím tento dojem a budu opět sobecky zahlcovat své okolí tím, jak jsem si užila včerejšek. Jednoduše jeden příklad.

Stará dáma jede a táhne lidi

22. července 2014 v 13:34 | faun |  Plácám si játra

Je to tak, třeba je to k nevíře, ale je to prostě tak, le Tour de France se jede a je v plném proudu. Osobně ty chlapy obdivuju, co by se mi muselo stát, abych měla chuť denně našlapat přes sto kiláčků, někdy přes 200, po 5 dnech v sedle den volna a to všechno po dobu 3 týdnů, šlapat přes Alpy... "Za ty prachy možná..." pošklebuje se mi muž. Ale já vím, že ani ty prachy bych nedostala, umřela bych na prvních kilometrech, nebo bych zapadla do nejbližší knajpy/cukrárny.

holky, ať taky vidíte pár zadků... popř i ty vinice :-D

Letos se vyjelo z Anglie, fascinuje mě ten záběr z helikoptéry na okolí pelotonu, vidět venkov, skály, sníh na vršcích Alp, jezera a řeky, lány vinic okolo suchých kopců. Počasí letos zatím moc nepřálo, díky dešťům musely být už několikrát helikoptéry odvolané a sluníčko šajnovalo asi jen dva nebo tři dny. To pro jistotu bylo v cílové etapě okolo 35° a jezdci se v jednom kuse polejvali vším možným.

Postižení, nesmějte se postiženým!

22. července 2014 v 11:25 | faun |  Plácám si játra
Vracím se zpět k tomu, že občas kouknu okem na FB. Ten mi nějak dává takový ten pocit, že ačkoli jsem na vesnici a moc toho už nenachodím, mám přibližně přehled o tom, co se děje kolem a také o kapelách, které mám ráda. A tak mě potěšilo, když se skupina The Tap Tap pustila do zveřejňování vtipů na "postižené" téma, humorných obrázků, odkazů na vtipné články a celkově že se dokáže zasmát (Teď by se hodilo připomenou starší článek The Tap Tap- Jsme z Jedle, kde je více o kapele i projektech, ve kterých jede).




Pro někoho vězení, pro někoho domov

21. července 2014 v 17:39 | faun |  To lidské
Toto není další z těch ufňukaných článků s nářky nad sebou, "jak jsem si přála být hezká a já sakra nejsem". Jak jsem napsala v článku předešlém, jsem sama se sebou spokojená a částečně mě uvězňuje jen odpovědnost, ale je snad normální chránit se a chránit časem i někoho dalšího. A kůže překvapivě taky chrání. Proč by tedy měla být vězením?


fotograf Spencer Tunick (zdroj)

Trocha kontroly neškodí

21. července 2014 v 12:27 | faun |  To lidské
Reset. Zmačkat rozepsaný rukopis a začít znovu na čisté stránce. Vygumovat paměť a vložit nové informace, vymyslet jinou dějovou linku, obklopit se jinými lidmi, udělat jiná rozhodnutí a dostat se na jiná místa. Začít znovu s jinými emocemi, nastavit jinou intenzitu vnímání, pokud by to vůbec šlo. Jo, sen mnoha lidí.

*****
Proč mám, sakra, pocit, že témata týdne jsou poslední dobou zaměřená tak negativně?!
*****

Ukamenovat Stevena za zabití dinosaura

17. července 2014 v 11:25 | faun |  Plácám si játra
O tom, že Američani jsou blbci, kteří těžko dokáží vyjmenovat všechny svoje vlastní státy, natož najít na slepé mapě Německo, myslící si, že Skandinávie je část Kanady (nebo prej "Aspoň na tý straně, co je Aljaška"), o tom spousta z nás ví. Nešlo si nevšimnout vlny černého humoru, když se objevila na síti (a FB) tato fotografie.


Jednu z reakcí vidíte, ten dlouhý blábol pro nespeakovce zkrátím na hlavní myšlenky: "Nejraději bych viděl, aby takoví lovci zvířat byli zastaveni.... myslím si, že ZOO jsou nejlepší cestou, jak chránit tato nevinná zvířata...srá*i jako tento jeden z mnoha srač*k chodí do domovů těchto krásných zvířat a zabíjí je...není to nic jiného, jako když někdo přijde k tobě a zavraždí tě.... je to tak sobecké od lidí..... blablabla.... tato zvířata jsou na pokraji vyhubení a brzy vymřou úplně... /skáču na konec/ myslím, že je správný čas říct Stevenovi Spielbergovi o stejných právech zvířat, jsem tebou znechucen... už znovu nesleduji žádný z tvých filmů, ty vrahu zvířat."

Originální předělávka?

16. července 2014 v 17:24 | faun |  Plácám si játra
Procházím si články z rubriky témat týdne a vlastně díky článku blogerky Katy (dějovou linkou: od seriálu Ošklivka Betty- Ošklivka Katka- přebírání nápadů českých scénáristů a nechopnost vymyslet něco původního), pouštím se do jakési reakce, protože jsem prostě srab a nebo až moc pohodlná a líná se rozepisovat na blogu někoho jiného než na blogu sebe samé.

Také mám ráda sitcom, suchý chytrý humor, ačkoli se dokážu zasmát i sama, nepotřebuju k tomu ten "smích davu". A můj sitcom nemusí být dlouhý 20 minut, kliďánko zmáknu Monty Pythons levou zadní jen s přestávkou na vyčůrání. Dokonce zvládnu s přehledem i scénku z lékařského prostředí (myslím konkrétně tu první z filmu Smysl života od MP, takový porod bych doopravdy nechtěla zažít... "Jé, vy tady máte tu mašinku, co dělá "POU""), uznávám, že podobné lékařské tahanice mě tak moc nevzrušují. Vyjímku tvoří M*A*S*H, Scrubs a House. Chicago Hope a Doktor z hor je fakt jiná kategorie.