Červen 2014

Každý by měl mít právo zvolit si čas

21. června 2014 v 18:00 | faun |  To lidské
Nedávné nasměrování na článek o sebevraždách mě nejdříve potěšilo, po přečtení mi došlo, že jsem čekala trochu něco jiného. A dnešní nabídka obsahuje v podstatě reakci a sebepoškozování je tak ožehavé téma, že blahopřeji pisatelce, která to zvládla výborně. Ale jelikož částečná nespokojenost stále někde ve mě bude, stejně to celé sepíšu a vrhnu opět Pandoře.

Lidé to berou různě. Jsou lidé, kteří se smějí a nechtějí chápat. Jsou lidé, kteří se smějí, ale aspoň chápou (což jim ale nebrání v tom smíchu). Jsou lidé, kteří to berou jako módu a neuvědomují si, že tak ztěžují situaci těm opravdu nešťastným, protože právě tak nejčastěji vznikají ty dvě předchozí skupiny lidí. Ale je složité polemizovat o inteligenci právě takových, snad to hrozí jen u pubertálních holčiček, který si jednoho rána řeknou: "Budu pro změnu dneska za emo, hodím na FB děsně depresivní status a nezapomenu ho obohatit o smyšlený výlev o tom, jak je všechno zlý a jak jsou všichni špatní. Případně se vyfotím s otcovo pistolí u hlavy a budu se u toho tvářit fakt smutně." O několik dnů později je to snad pustí a budou pro změnu barbie s nakupovací mánií.

Ano, chtěla jsem to jednou zabalit, tak sama mám co mluvit. Nikomu jsem nic neřekla, nikdo nevěděl o mých problémech, které jsem si v sobě dusila, ven chodila pouze ta cenzurovaná směs maličkostí, které mě stály dost energie. Cítila jsem se sama, ve mě se to všechno pralo, měla jsem pocit, že něco hluboko ve mě, čemu tak docela nerozumím, se snaží ubližovat lidem, které mám ráda a taky mě. A proto jsem ta špatná, ta, co je nebezpečná všem. I zlí psi se utrácejí. A že jediné, co můžu udělat pro ochranu lidí okolo, je nenápadně odejít. Začala jsem se odtahovat, přestala jsem mluvit, smát se, přestali si mě všímat i někteří přátelé, někteří se zarputile snažili udržet mě u sebe, což mi rvalo srdce ještě víc, "opouštím tě přece pro tvoje dobro". A když jsem byla sama doma a celé se to zdálo být v poslední fázi, seděla jsem s nožem v ruce na kraji vany, trochu ironicky jsem zvažovala jestli být nahá nebo ne, ale otčím by mě nahou vidět nemusel. Nůž měl skončit v břiše, zdálo se mi o tom milionkrát. A být jako Čachtická paní, co se koupe v krvi panen, sama jsem tou dobou panna byla, takže krev vlastní výroby, ha, to se povedlo.

Klidně a bezpečně

21. června 2014 v 16:47 | faun |  To lidské
Občas je vnímáme naléhavěji a někdy je zkoušíme utlumit, ignorovat, nasadit si zvukotěsné klapky na uši a vnímat ticho. A to nejde, protože se zabydlely v hlavě a odmítají odejít.

Nejsou vždy špatné, třeba svědomí je zrovna praktické. Jako kontrolka v autě, která není v základní výbavě vozu, za kterou si ale ani nepřiplatíte u prodejce, prostě ji máte, získáte nebo o ni časem i přijdete. Jako by auto byla hlava, jako kdyby se pár pedálů, plastů a šrotu dalo srovnat s mozkem. V každém případě neposlechnutí kontrolky vám někdy auto zdeformovat může, případně skončíte s otřesem mozku v nemocnici, v lepším případě se "jen" zadře motor. Někdy je prostě potřeba poslouchat se, kontrolka svědomí není jen tak nějaké světýlko, co bliká pro nic za nic. A rozsvítí se taky právě v tu potřebnou chvíli, pokud tedy funguje dobře. Jen ji vidět včas, vnímat a reagovat, neignorovat.

A v našem soukromém bouráku můžeme vozit i více příslušenství, třeba naši nezodpovědnou mladší verzi, která si přeje být středem pozornosti a v jednom kuse nás dostává do problémů, do kterých bychom se nedostali, kdybychom se chovali úměrně věku. A potom ta staší verze, která nám po každém neuposlechnutí říká tu trapnou otřepanou frázi: "Já ti to říkala, že to dopadne blbě!", která nám vlastně říká, jak tu naši káru řídit zodpovědně a ukázněně, dospěle. Je jasný, že dříve nebo později se ty dvě babice prostě poštěkat musí, svědomí rezignuje, do toho se moc nemůže montovat, je to pro něho nové. A pak se člověče nezblázni.

Byla vedra jako vědra

15. června 2014 v 11:16 | faun |  To lidské
Ano, kdo si toho nevšiml ruku nahoru!

Píšete dopisy?

15. června 2014 v 10:35 | faun |  Plácám si játra
"Drahý můj, jak se Ti stydím psát...." Pro mladší generaci: zkuste youtube a pro vás možná nudné scénky z představení Šimka a Grossmanna, ale hlavní je vědět, že písnička je duet mezi ženou (která se loučí a rozchází se svým milým na vojně) a vojákem (který její dopis dostal a nestihl přečíst víc než jen "Drahý můj", umíral s vědomím, že ho ta jeho pořád miluje a bylo mu u toho i docela hezky).

Přemýšlím, kdy jsem naposledy dostala dopis. Nebo pohled. Poštou mi chodí jenom složenky, občas se připomene banka, že jsem dlouho v mínusu ("Pane Tkaloun, vy nám klesáte!" "My vám chceme klesat!") a tím celá korespondence končí. Dokonce si toho všímají i o svátcích, pošťáci sice pořád mají práci, ale v době SMS, MMS, mailů a kdo ví čeho všeho, je vidět, že se už neposílá toho tolik v hmatatelné formě. A to už vůbec nemluvím o tom, že je to většinou psané strojově. Troufám se považovat aspoň trochu za pamětníka ("Heč, pamatuju mlíko v pytlíku."), vzpomínám, kdy papírnictví bylo moje druhé bydliště, odnášela jsem si domů různé soupravy dopisních papírů a psala si. Dopisovala jsem si s tetou, poslala mi dokonce v obálce několik fotek ze svatby, kterou měla před mým narozením. Jako občasná odběratelka časopisů jsem reagovala na inzeráty typu "Hledám kamarádku na dopisování", nemělo to sice dlouhé trvání, protože jsem byla trochu víc divná, ale stejně mě to bavilo a někdy naše konverzace trvaly opravdu několik let, ačkoli jsme se nikdy neviděly.

Pochroumanej koko

5. června 2014 v 20:54 | faun |  Plácám si játra
Jelikož se celkově snažím dostat z šoku, do kterého jsem padla během zdejšího pobytu mého otce, mám asi potřebu informovat o každé kravině, co mám v hlavě a říct to komukoli- tedy klidně i tady.

Tak tedy: v neděli proběhl opět souboj nízkých intelektů mezi tchánem a kohoutem, ze kterého kohout vybelhal se zraněnou nohou a křídlem, dva dny se nebyl schopný ani postavit, den se přemisťoval několik metrů mezi dřevníkem a bedýnkou s pilinama. Když jsem ho viděla poprvé, bylo mi nanic, proto mu každý den nosím speciální porci zbytků z kuchyně a házím mu to až k zobáku, přihazuju i rozmočené housky, aby nebyl tak moc žíznivý.

Je asi blbost informovat o takových blbostech, co? :-D Kdybyste to nevěděli, máme na zahradě zmláceného kohouta a vypadá strašně.

Podnikavá dívka- rozdvojeně

5. června 2014 v 20:26 | faun |  Plácám si játra
Tento článek opět píšu tobě, Pandorko, mám potřebu vypsat se z těch otcových keců a doufám, že si to nakonec všechno schováš do skříňky a mě to nebude dál tak srát.

Nevím, jestli je to tím věkovým rozdílem. Táta je přece jen jiná generace než já. Já mám maturitu, ale obor, který je mi ve školství trochu víc nenic a většinou jsem pracovala jako prodavačka, ale je také pravda, že pro některé obchody jsem nebyla ani tak dost dobrá. Udělala jsem proto tu věc, že jsem si založila živnost, jinak bych také mohla spoléhat na to, že snad někde v nějakém řetězci vypadne někdo z řetězu pípání. A na to se spoléhat nedá.

Volím, volíš, volíme...

5. června 2014 v 19:45 | faun |  Plácám si játra
Když jsem byla malá, k volbám nikdo z dospěláků nechodil. Máma proto, že se oháněla náboženským přesvědčením, že "volí Boha", babička si nějak nemohla vybrat. A tak když mi bylo 18, neměla jsem ani já potřebu chodit za plachtu a kroužkovat holuby, ale na druhou stranu mě chvilkama štvalo, jak máma čas od času prohlásila, že ji z politiků štve ten a ten a tamten by tam pro jistotu neměl být vůbec. Nejsem kdo ví jak hloubavá, ale nerozuměla jsem, jakým právem si stěžuje. Když se oháníte Bohem, je to sice fajn, ale nežijete v nebi (asi si toho ještě nevšimla), prostě se vás ty hloupé pozemské a přízemní věci dotýkají, ať si říkáte, co chcete.

Táta mi včera kromě spousty (podle mě zaujatých) blbostí řekl, že nevolí, protože si nemá z koho vybrat, což mu samozřejmě nebrání, aby přestal nadávat. Možná tomu z části rozumím, proč si vybírat ze dvou zel to menší, hlavně když jde o lidi? Je ale řešením nevybrat raději nic? To, že "já si nemám z čeho vybrat" nebrání nikomu jinému, aby vybral. Nejsem idealista a nemyslím si, že rozhodne jeden hlas a zrovna náhodou ten můj. Ale nezájmem a svojí neúčastí jako bych stejně vybrala toho, který dostane nejvíc hlasů. Jen proto, že někdo tedy rozhodl za mě.

Povedlo se mi přežít

5. června 2014 v 19:20 | faun |  Plácám si játra
Ano, vím, že jsem se neozvala nějakou dobu, ale nebyla na to ani chvíle, ani nálada. V pondělí přijel na návštěvu otec, už když se mi v sobotu na Danův telefon ohlašoval (můj telefon je nefunkční, operátor chce zaplatit, kdo by to čekal?!), po zavěšení mě přelila vlna paniky a znechucení současně, Dana jsem donutila, aby v pondělí odjel zase s kamarádem do Belgie a zachránil se aspoň jeden z nás. Dan má tátu sice rád, já ho mám taky ráda, není zlý, ale je to takový ňouma a když slyšíte jednu věc už potřetí... Navíc způsob, jak to celé prezentuje vás otravuje, nemám nic proti, když někdo řekne svůj názor, ale nepotřebuju to slyšet celý den, navíc pořád se stavět do pozice ublíženého chudáka, se kterým si každý utírá zadek (no, táta je fakt trochu ňouma, takže je pravda, že zrovna u něho je to oprávněné, ale ani fňukání a přání rakoviny bohatým není zase tak moc v pohodě) a každých 5 minut spekulace, co by dělal, kdyby vyhrál ten jackpot ve sportce.

V pondělí se grilovalo, takže den byl ještě docela klidný. Ono se celkově blbě mluví s plnou držkou. Dan to několik hodin zmákl, pak už to zůstalo na mě, ale otec plánoval druhý den návrat k sobě, takže jsem nečekala komplikace, ačkoli v jeho případě bych se měla už konečně jednou provždy poučit a nevěřit termínům. Úterý bylo ve znamení procházek, bylo i docela příjemně a tak jsme se vydali i na delší trasu. Nejdříve okružní cestou přes luhy a háje k hrobce pana Ringhofera (kterého jsem do doby nastěhování sem ani neznala, ale při pohledu na udržované lesy a oboru mi přišel i sympatický, navíc jeho potomci uvařili první várku piva v Popovicích), na to, kolik vážím(e), mě po těch kilometrech odcházely nohy, ale po obědě otec mluvil stejně vehementně jako předtím, takže jsem mu chtěla aspoň trochu ubrat dechu a donutila ho, aby mě doprovodil na druhý konec vesnice, kde je z kopce krásný výhled na většinu domů a zahrad. Jako silnému kuřákovi to mělo dělat aspoň nějaké problémy, ale asi ten vesnický vzduch dělá kouzla, což mě zrovna v tu chvíli štvalo. Takže zadýchaná jsem nakonec byla sama a s bolavýma nohama (a hlavou) spala jako děcko.