Čekající Popelky

7. května 2014 v 22:04 | faun |  To lidské
Jak tu tak sedím, přišla mi SMS, od muže, nejspíš z Německa, takže se mu lehce prodraží. Že domů dorazí zítra večer a ne až v pátek. Zase se snaží přijet dřív, aby s náma byl déle. Dochází mi, jaké mám štěstí, hlavně během toho kostrbatého článku, co jsem vyplodila před chvílí. Asi to holt není o nicnedělání, za což můžeme žalovat pisatele pohádek. Nebo jen naši vlastní důvěru v ně.

Jak to napsal Robert Fulhgum (čti Fuldžum) v knize, kterou mám moc ráda, ale naneštěstí ji nemám ve svojí knihovně, byla půjčená od tety. Takže si nemůžu dovolit citovat, ale i tak by ta citace byla pekelně dlouhá, protože on píše stylem životních příběhů, nakonec vám dojde, jak hluboké vlastně ty příběhy jsou. Ve třech příhodách vlastně odsoudil pohádku o Popelce a dost logicky. Ano, dostala se ke štěstí díky tomu, že seděla na zadku a čekala. Až někdo přijde, dostane ji na bál, až princ přijde a najde ji s botou a s nechutnou trpělivostí (a asi i neschopností) snáší všechny útrapy, které si na ni vymyslí jeji trapiči. Je trochu divné, že se dostala k takovému konci, nečinně. Prostě ji k tomu jakoby někdo dostrkal. A ukažte mi někoho, kdo se tahle potřebuje zapojovat do života ostatních, hlavně, když fňukají nad svým údělem a dál sedí na zadku a snášejí to. Tyhle tři příběhy si prosím najděte, vlastně celá ta kniha je skvělá.


Třeba jsem taky byla jako Popelka, ale opravdu moc možností ani s odstupem času nevidím, nevím, jak jinak jsem se měla chovat. A o to víc jsem ráda, kam jsem se dostala. Nejen zeměpisně, nejen ze svobodného stavu do vdaného a do září budu sloužit jako inkubátor a potom jako snad dobrá máma, lepší. A taky jsem ráda, že už se tak nebojím pohybovat se v kuchyni, ačkoli nádobí umím umýt lépe než myčka a moje umění není na žádné pořádné úrovni. Ale jen vím, že mě nebaví ohřívat si omáčky, co mi muž nechal v mrazáku a chci maso. Tak jsem si v pondělí koupila kuře, hned strčila do trouby obě nohy, včera jsem si udělala prsa s žampionovo-smetanovou omáčkou a brambory s jarní cibulkou, dneska polévku. A je pryč, co já tu budu jíst? :-D Ještě že se mám na co těšit, zítra večer přijede (když už se netěším na jídlo, těším se na muže- taková divná náhražka jídla :-D). Ale těším se, neskutečně moc. A určitě bude překvapený, že jsem se konečně pustila do vyprázdnění té skříně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 8. května 2014 v 14:20 | Reagovat

Pohádky asi můžou dost blbnout hlavu :) Já jsem v životě nedostala nic zadarmo, tak ani nějak neočekávám, že by něco přišlo samo a já si mohla dovolit jentak na to čekat :)

2 Mrtvolka XÍ Mrtvolka XÍ | Web | 8. května 2014 v 19:57 | Reagovat

Tak po vzoru Popelky radši budu krmit holuby :D Díky za návrh na zajímavou knížku, pokud ji najdu v městské knihovně.

3 faun faun | Web | 9. května 2014 v 9:05 | Reagovat

[1]: Jako malá jsem měla knihu ruských pohádek Krása Nasmírná, nejraději jsem měla jednu, kde vystupoval obří pták Mogul, chtěla jsem ho pořídit do našeho 2+1 ve druhém patře. Moje zklamání, že Mogul je nějaký motorový olej na benzínce, bylo dost velké, ale to byl jedinej Mogul, který mi byla moje matka ochotná koupit :-D

[2]: Já se k ní dostala omylem, na střední jsme si dělali referáty k maturitě, takže jsme nasbírali dostatek titulů. Sice píše celou dobu historky ze svého života, ale na konci je vždy poučení nebo hlubší myšlenka, takže nemá čtenář pocit, že to bylo jen takové blábolení bez smyslu, navíc je to dostatečně lehké a vtipné, takže se to dá zvládnout během odpoledne :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama