Dám dělovou ránu

10. dubna 2014 v 15:58 | faun |  To lidské
Asistence se mi začala líbit víc a víc, přišlo mi svým způsobem zajímavé poznávat nové lidi s různými stupni postižení a znevýhodnění a jiným způsobem také s nimi komunikovat, musíte být více trpěliví a přestat proto spěchat na cokoli. Zlepšila se moje orientace po městě a tak jsem se už nemusela omezovat na cestu metrem, ačkoli to byl první způsob cestování, který mi šel v novém městě až moc dobře.


Fungovala jsem jako nohy, nosič zavazadel nebo jen jako průvodce při cestě domů, pokud měl klient špatnou orientaci. Těšilo mě to, pomáhalo mi to dokonce i odplavit přebytečnou energii, která se ve mě hromadila, hlavně po telefonátu s (tehdy ještě) přítelem, o minutu později ex. Cítila jsem se zrazeně a nebyla jsem si jistá, jestli jím nebo sebou- ale ano, mít možnost potkat ho na ulici, dokázala bych ho odrovnat i ramínkem ze skříně takovým způsobem, že by na to do smrti nezapomněl. Fór byl v tom, že o hodinu později mě čekala cesta s hráčkou curlingu z haly na Roztylech, nahoru do kopce přes sídliště a pak přes lávku k nákupnímu centru, kde je výtah z ulice až na nástupiště v metru. Ta slečna se celou dobu hezky smála, byla taková od rány a pořád se cítila nesvá, že ji noví asistenti tak opatrují a courají se s ní pomalu. Výsledkem bylo rekordní zdolání kopce a rozcuchaná holčina na vozíku (zatím cesta trvala 30 minut, já to zmákla za polovinu), taky to, že jsem byla zpocená až na zádech, ale v tu chvíli mi to bylo fuk, byla jsem uklidněná a v noci jsem místo nějakého hloupého brečení do polštáře spala jako mrtvola.

Jezdila jsem tedy na výlety do přírody (kde se vozejk tlačí fakt blbě), s klienty nakupovat, do fitka (moje fitko byla ta cesta, jejich pocení uvnitř), vyzvedávat je ze školy nebo je do té školy dotlačit a případně i přebalovat a převlékat. Nic pro třasořitky. Je mě trochu štvalo, že ačkoli jsem si naplánovala asistence na každý den, bylo to finančně o něčem jiném, což na druhou stranu chápu, ale přesto mi začalo docházet, že s tímhle základem asi žádný byt neseženu a tak se musím dívat dál i po jiné práci.

Jednou jsem se s bratránkem sešla s přáteli na pivu, povídali jsme a já se tedy zmínila, co dělám. Ačkoli jsem ho popsala v minulém článku, nevystihla jsem, jaký je charakterem.

Do holek se dokáže zamilovat na ulici na první potkání, ačkoli jeho básnění o Agátě (tehdy ještě) Hanychové bylo děsné, obdiv k majetkovým poměrům Leoše Mareše byl snad ještě děsnější. Jako pojišťovák zvládal poměrně dobře mluvit, sám sebe považoval za profesionála a neváhal mi to stále opakovat. Dokonce, aby nabídl nějaké připojištění ohledně rakoviny děložního čípku, na facebooku pozval všechny ženského pohlaví, co v přátelích měl (stovky), aby si ho nechaly u něho uzavřít. Po optání na můj podpis jsem mu sdělila, že to má trochu větší význam u panny, což už nejsem a navíc nemám peníze navíc, takže to prostě risknu, případně o tom budu přemýšlet, až na tom budu lépe. Otevřel si na mě hubu, že mi přeje, abych ji dostala a umírala v bolestech a myslela na to, jak jsem mohla být od něho pojištěná. No, říkám že profesionál. Ale naštval se na mě za důležitější věci. Třeba když jsme jednou šli večer ven, seřval mě, co jsem to za holku, že nemám make-up (udělal se mu na ksichtu uhr a chtěl to zamaskovat).

A teď, když máte přibližnou představu, co za namyšleného idiota to je, dovolte, abych se zastavila u toho trapného večera, kdy jsme se sešli s přáteli a po kterém jsme se rozešli pro mě na trvalo.

On oslavoval, hlavně to, že nebude jen pojišťovat, ale i na zákaznické lince pracovat jako operátor a nabízet výhodnější tarif (ze kterého má- kupodivu- provize) a nabízet telefony, ze kterých má provize nečekaně také. A že si to už vyzkoušel a musí říct, že to jde, ačkoli mu několik divných lidí řeklo, že si to nechají projít hlavou a zatím nechtějí. Tak je jako skoro seřval, že ať si ten svůj stávající tarif strčí třeba do prde... a že jsou to blbci, co si nezasluhují jeho pomoc. Když přišla řada na mě a já stihla říct jen, že asistuju, skočil mi do řeči, jestli myslím, že by mu to šlo. Nekecala jsem, řekla jsem, že nohy má a v rukách taky možná něco unese. Zeptal se na peníze a já řekla fakta. Skoro byl nepříčetný, začal se vysmívat nejen mě, že se na to nevyser*, ale také se pustil do vozíčkářů. Že za ty prachy si můžou prd*l utírat sami a klidně ať si doma chcípn*u.

Ten večer jsme se viděli opravdu naposledy a nelituju absolutně ničeho. Dokonce se i muž ptal na moji rodinu a tuhle story jsem mu trochu jednodušeji převyprávěla, vzhledem k úrazům páteře a skleněnému oku bere tyhle věci docela osobně, ačkoli si umí sám ze sebe udělat srandu a vozíčkářů si váží jako sobě rovných. Myslím, že bratranec ho nesmí nikdy potkat, protože jinak by dostal přes ústa a byl by rád, kdyby po svých odešel :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama