V háji

4. dubna 2013 v 21:55 | faun |  Plácám si játra

Vzala jsem si Ferdu mravence- Práce všeho druhu- a k mojí úlevě nejsem žádná fiflena Beruška v lodičkách, s ksichtem jako omalovánky a móresy hodné princezny na hrášku. Nenechám se přemlouvat, když z okna vidím, jak na dvoře zprovozňuje trakouška, s rychlostí Bolta skáču do montérek, soukám se do čtyř vrstev oblečení (protože to venku opět nehorázně fouká a nikdo nestojí o bacilonosiče), nacvičeným pohybem za běhu k bráně nasazuji rukavice, otvírám (projíždí) a zavírám, naskakuji a hurá do háje. Tedy…letos čistíme dva nedaleké rybníky, takže jen tiše doufáme, že se stále nestihly napustit a pokud ano, led bude držet nás a případně i strom, který na něho žuchne a pokud ne, tak holiny budou aspoň dostatečně vysoké a ponožky to bez úhony přežijí.

Naše pobyty v lese miluju. Hlavně podzim je v tomto kraji nádherný, jsou tu smíšené lesy, kdežto na západě si většinou musíme vystačit s jehličnany, takže podzim je tu pro mě abnormálně barevný a abnormálně bohatý na záplavy listí. Brzy na jaře a pozdě na podzim to, ovšem, v přírodě smrdí dost podobně po shnilotině (u rybníka dvojnásob díky sinicím), jen na jaře to nepůsobí tak depresivně, jelikož víte, že pak bude léto a to se pro jistotu vzduch nepohne nejspíš vůbec a budete celkově rádi, že ve čtyřicítkách ve stínu se dokážete pohybovat mezi obývákem, sporákem a sprchou. Přesto ale mezi stromy je i v tomto dusnu příjemně, květena kvete, srny se krmí a přítulný hmyz je radostí bez sebe, bez přestání vám dokazuje svoji lásku a schopnost sát. A zimy jsou pro změnu veselé častými "skoky sněžného tygra", když pod sněhem nevidíte kořeny a kameny.



Přesto mě to tady neskutečně baví a vážně bych nikdy nečekala, že to přiznám tahle veřejně, ale ano, já mám ráda tuhle špinavou práci, nejspíš jsem v minulém životě byla divočák (ano, byla jsem chlap) a o stromy jsem si drbal kousance na zádech. Ačkoli se mi to dříve příčilo, vnímám dnes moment pádu stromu na zem mnohem optimističtěji a důstojněji.
Co vidíte vy? Do kmenu nebohého stromu řežeme motorovkou; když se, chudáček, drží, ještě do něho strkáme, aby se položil, pak mu usekáme ručičky větvičky, naporcujeme ho na špalky a dobře nám tak, když nás z něho bolí záda a ramena. Co nevíte, je fakt, že tento strom je suchý (případně suchý napůl), pod kůrou mu vybudoval brouk metro a tak je ten strom nebezpečný podrbání-chtivým zvířatům, kolemjdoucím civilistům (takže vám) a taky nám, kdo kolem něho běháme v jeho posledních chvílích (hlavně, když naříznutý nechce spadnout, případně se opře o větve stromů okolo), dost možná ani nevidíte, že rozdvojený (roztrojený) strom bere světlo jiným nebo ještě líp, světlo si bere jedna jeho část na úkor ostatních, strom se naklání nad vodu (a kdo ví, kdy se tam sklátí celý). Přiznávám, že dříve jsem to neviděla taky a celé řezání do kmenu mi přišlo nelidské až bezohledné.
Když dnes sleduji, jak se strom klátí k zemi a s mocnou ozvěnou "žuch" naposledy hlasitě zakřičí do dálky (v bezvětří to je zvuk zřetelně slyšitelný na několik km), o co víc, že je suchý a tedy skoro bez života, myslím si, že toto rozloučení je dostatečně důstojné pro někoho, kdo desítky let stál, než se nakonec vydal cestou nahoru komínem. A je to asi docela zvrácené, ale o to víc mě těší nosit se s větvemi a špalky, cítit každé deko hmotnosti, a pokud stihl spadnout díky větru před naším zásahem, těší mě při konečném čištění rybníka rozbíjet led a vytahovat kusy na břeh, jen aby se zbytečně neměnil v houbu. A není to lepší?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama