Šťastná jako blecha

4. dubna 2013 v 22:10 | faun |  Plácám si játra
Sedím před kamny, před chvílí jsem přiložila a tak plameny mají co olizovat, na zdech tančí stíny a za mými zády leží moje štěstí, po těžkém dni konečně klidně spí a ve světle ohně vypadá jinak, líbí se mi dívat se, jak dýchá a při otočení na bok mu padají vlasy do obličeje. Kdybys věděl, miláčku, jak jsem teď šťastná, nebýt našeho setkání, kdo ví; pokud jsem ve svém životě měla mít alespoň jednou štěstí, vybrala jsem si načasování perfektně a poslední rok byl tím nejlepším, co jsem prožila. Nelituji ničeho. Když se ti dívám do tváře, vím, že všechny proplakané noci kvůli těm ubožákům před tebou byly zbytečné, ačkoli pro mě tehdy znamenali hodně a já si postupně neuměla bez každého z nich představit život, nešťastná bych byla doopravdy až potom, co bych přišla o tebe. Ale to je dlouhý příběh.


Díky náboženskému vyznání mojí matky jsem od malička byla v kontaktu s dospělými a tak jsem měla docela dlouho problém vycházet s dětmi mého věku. Pamatuji si útržky, z dřívějška, máma poslouchala Depeche Mode, AC/DC, nevadila jí Madonna (po pádu komunisty toho lidé byli nenasytní) a tak si ještě mlhavě pamatuji svoji matku relativně normální, zlom však přišel a po jejím druhém sňatku mi došlo, že už nikdy není šance, aby se ta doba vrátila. U kontejneru mě donutila rozbít PL Hells bells (já ho milovala ze všech nejvíc) a tehdy mi došlo, že pro každodenní klid budu muset předstírat poslušnost, protože nesouhlasím s vírou matky ani otčíma, bohužel jsem jenom blbé dítě a jsem v menšině. Přátel jsem nikdy moc neměla; když zjistili, z jaké jsem rodiny, ztratili zájem trávit se mnou čas a tak jsem svoji pubertu byla schopná prožít až na střední, kde se objevil náznak volnosti díky dojíždění do školy.
Yane, pamatuješ naše civilizované chování při návštěvě hospy? :D
Tehdy jsem potkala skvělou holku, se kterou jsme se roky nějak míjely, se stejným údělem jako jsem měla já a já hodně moc nechtěla, aby se cítila sama jako já. Zjistily jsme, že předstíráme obě, takže jsme začaly předstírat společně, poslouchaly jsme Mansona, sbíraly odznáčky, tou dobou ona už kouřila cigára a já vodnici. Na můj maturitní ples dorazila i s přítelem a díky nim ta snobárna byla ještě nějak zvládnutelná. Yane vlastně odstartovala moji pubertu, díky ní jsem si troufla vůbec nějakou vykřičenou pubertu mít. Začala sice v osmnácti, ale začala.
Jednou mi do života přišel člověk, který si už na střední škole založil důchodové připojištění, věděl, že se chce oženit a jaká ta holka bude, věděl, že chce mít děti a kolik jich bude, kde chce žít (…a stále jsme u toho, že jsme se potkali na střední škole, kdy o takových věcech nepřemýšlíte). O vdavkách jsem neuvažovala, jako panna bez přítele jsem tu představu logicky odmítala, obvinil mě, že jsem nedospělá, psychicky trochu zaostalá a nevyrovnaná. Asi jsem byla, nechci ale rozhodně kohokoli hnát na úřad a s kýmkoli otěhotnět jen proto, aby to vypadalo dospěle (takže no a co?). Lidi na střední normálně paří, píšou taháky a občas si dovolí ještě trochu abstraktní pohled do budoucna (je vám jasný, že se nestanete prezidentem zeměkoule, takový náměstek prezidenta vypadá mnohem reálněji), stejně si časem natlučete nos a ze svých nároků uberete, nejen v práci ale i v nárocích na protějšek. I proto jsem šťastlivec.
filosofie středoškoláka ;)
A tak se mi v životě začali konečně objevovat i zástupci opačného pohlaví a já se za pochodu (spíš poklusu) učila, co je pro mě samotnou důležité, protože doteď jsem takové starosti opravdu neměla. Z nečekaného zájmu o moji osobu jsem byla trochu nesvá, díky přístupu mojí "jedinečné" matky jsem se stala pejskem vděčným za kohokoli, kdo se mnou bude trávit čas, s věčnou snahou překonat drobné rozdíly a neshody ústupky a končilo to pokaždé stejně. Pokaždé mi bylo něco dáváno za chybu (jednou potřeba být realistická, podruhé účast v trojce, kterou jsem vážně nezorganizovala já, potřetí snaha najít si práci a bydlení jinde jen proto, aby mi na rande příště nepřišel opět s monoklem a oteklými žebry kvůli svojí minulosti…), a když se na to dívám teď, vím, že i kdybych se předělala celá (kdybych o to stála), byla bych nešťastná. Jeden dobrý přítel mi jednou řekl: "Pokud tvoje štěstí závisí jenom na někom jiném, máš opravdu velký problém." A když se na to tak dívám, vidím, jak jsem vlastně ráda, že to s nikým z nich nevyšlo. Protože rozhodně nemám v plánu svému příteli věčně předstírat už třeba i jen to, že má při souloži úd uvnitř (ačkoli mu všechny zatím říkaly, že je akorát, ne, toto rozhodně není akorát) a on by mi to dokonce jako vždy uvěřil; anebo to, že mi nevadí jeho silácké kecy a nešikovnost. A také vím, že je pod moji důstojnost snášet od jiného obviňování z uposlechnutí jeho vlastního přání, navíc vážně nemůžu za to, že neví, co chce. Když mi další řekne, že mě jen potřeboval dostat od sebe co nejdál, abych ho náhodou nedusila, nemůžu si přece myslet, že by se to za několik let dalo spravit, to se absolutně bije s pudem sebezáchovy.
A tak jsem se dostala sem do Středozemě, věci se mi vešly do jedné cestovky, a kdybych měla kde spát, jela bych kamkoli, nikde mě nic nedrželo. Zůstala jsem u tety, našla si brigádu jako osobní asistent při Jedličkově ústavu a na vážnější vztah jsem neměla po tom všem ani náladu, ani sílu. A tak jsem byla jako mnoho dospělých, cítila se jako velká holka samostatná a s výpomocí přátel se člověk dostane přes všechny (i tělesné) potřeby (jsme dospělí, rozumní, samostatní a soulož nemusí přece vždy proběhnout s plánem svatby, dětí, padesáti společných let; na to přátelství stačí). Tím rozhodně nechci říct, že přátelé, které jsem si zde našla, jsou nějaká prasata; jsme stále dobří přátelé, jsou rozumní a úspěšní ve svých oborech.
okroužkovaná
A jednou jsem se jako osobní asistentka dostala s jedním klientem na návštěvu do malé vesnice a jeho starší bratr byl zrovna náhodou doma, už od začátku jsme se pošťuchovali a s úsměvem musím přiznat, že jsem mu jako chlapovi dávala zabrat. "Znáš Tři Sestry? Možná bych mohl sehnat lístky…" "No, když já je neznám ani neposlouchám, já poslouchám hlavně… nečeské kapely." :)První zpráva od tebe byla: "Co s načatým večerem?" "Víš, že je 15:15?" "Co zkusit snídani ve dvou?" "Nevěřím na společné snídaně." :)Kdybys věděl, můj muži, jak jsem při našem smsťukání červenala; červenala jsem se, když jsem za tebou poprvé sama přijela a když jsi navrhl společné bydlení, cítila jsem se pořád stejně svobodně, nejsvobodněji za celý život. Je pravda, že mě občas nějaký tvůj zlozvyk štval, ale překvapilo mě, že jsem nemusela říct ani slovo a tys s tím přestal sám od sebe, jen protože tě prostě napadlo, jak by mi to mohlo být nepříjemné. Když jsi začal mluvit o miminku, poprvé mi to přišlo přirozené, poprvé jsem si uměla představit, že bych ho chtěla mít a že bych ho chtěla mít s tebou. A tvoje vaření…jedna báseň. Jídlo mi doopravdy začalo chutnat až od tebe. Je krásné trávit společně čas, dívat se na film s hlavou na tvém rameni, smát se. Když jsme se zasnoubili, připadalo mi slovo "manžel" jako nadávka, jako něco cizího, neosobního; ale stačil měsíc a stalo se pro mě synonymem k "nejbližší přítel". Že Yane bude moje družička, bylo jasné :) (navíc se jí tady u nás zalíbilo a snad tedy i letos přijede na prázdniny).
Jeden přítel se kdysi bál, že kvůli zdravotním potížím přijde o oko a chápu jeho zděšení, sama bych si to neuměla představit. Cítila bych se bezmocná, neplnohodnotná. A já přesto potkala někoho tak silného, že ačkoli je truhlář-modelář se skleněnou protézou, dokáže s tím fungovat a zabezpečit nás svojí univerzální zručností, stále dokáže mít radost ze svojí práce i z věcí okolo a to prostě obdivuji. A víc obdivuji, jak je možné, muži, že si vystačíš se mnou. Usmívám se, je krásné dívat se, jak spíš, je hezké, když mě přijdeš probudit se slovy: "Miláčku, mám pro tebe takový zajímavý návrh…" a přitulíš se ke mně pod peřinou. Je na čase jít spát, abych byla připravená na zítřejší ráno :).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama