Slepice ze Somálska

19. dubna 2013 v 13:08 | faun |  Plácám si játra

Vyrostla jsem na sídlišti a tak mám ve zdejší vsi premiéru. Koupili jsme si traktor a pořád si děláme legraci, že jsme velcí zemědělci, ačkoli se nehrabeme v zemi a ani nechováme větší počet čehosi, něčeho; zato můj tchán v druhé půlce domu má několik koček různých věkových kategorií, barev, pohlaví i velikostí, psa v důchodovém věku, který se podle toho také občas chová, dva velké králíky s velkýma smutnýma očima a dvě staré slepice s panovačným kohoutem, které sice už moc nenesou, ale aspoň dělají nějaký ruch na zahradě. Díky kohoutovi je ten ruch v létě už kolem páté ráno, to pořádně zařve do světa, že už je vzhůru, udělá si pauzu na nádech a tahle dokáže křičet třeba hodinu v kuse. Nevím, jak to dělá. Otravné je hlavně to, že kurník mají kousek od našeho okna, také kousek od našeho okna mají starý dřevěný stůl, pod kterým hodují, takže slípky se krmí a on huláká pět metrů od otevřeného okna. Proto se nemůže divit, že se celá otrávená objevím v okně s krbovým polínkem nebo botou v ruce a hraju vybíjenou. Když se to opakuje později ráno, také se stává, že obuju boty, do ruky několik polen a honím ho po zahradě se slovy Boba z Léta s kovbojem: "Kykyryký? Já ti dám kykyryký!". To potom kmitá, až mu jeho dvě delší ocasní pera vlají a raději se ani neohlíží.


Ale překvapil mě v zimě. To totiž není tak nabuzený hormony a je celkem snesitelný, neskáče nikomu po nohách a neklove, dokonce vypadá vděčně, když dostane něco na zobání. A díky letošnímu opožděnému jaru (nenadávám, taky se mi to občas stane, jako všeobecně snad každému), byl pohublý a krotký jako zfetovaný beránek až do poloviny dubna, s povděkem a mrštností leoparda (kde se to v tom ptákovi bere?) stihl vyzobat většinu těstovin s omáčkou ještě za letu pod "krmítkový stůl". Soused si začal (opět) stěžovat na stáří slepic, protože čeká marně vejce; já se spíše zabývám otázkou, jestli s nimi kohout po večerech před večerkou nehraje karty, případně, jestli ví, co s nimi má dělat. Odpověď na tuto otázku jsem dostala o několik dnů později, kdy jsem šla vysypat popel z kamen do rohu zahrady, z nějakého důvodu hrabavé ptactvo pobíhalo za mnou, kdykoli jsem se zastavila, sesypali se kolem mě s očičkama přes půlku hlavy a slinou u zobáku a pokukovali, z které kapsy vytáhnu milodar. Mimochodem, při břichobolu z podvýživy byste také neměli myšlenky na rozmnožování, ani náladu na poskakování po zádech slepic. Po rodinné poradě jsem muže převálcovala argumenty, že ačkoli opeřenci nejsou tak docela (vůbec) nás dvou, byla bych svině první kategorie, kdybych na ně kašlala a nechala je o hladu, než něco vyroste na zahradě. V obchodě jsem vyrabovala přepravky se starým pečivem, nasypala to všechno do půjčeného pytle a cítila se jako Santa, když jsem si to monstrum přehodila přes rameno, už jen kožich, plnovous a špek na břiše, za který bych se mohla při smíchu držet.

Ptáci se učí opravdu dost snadno, když chtějí. Během několika dnů spořádali celý pytel a naučili se přiběhnout na zavolání ("KOKO, POJĎ!") a zabouchání na hrnec. To jsou ale sprinty, Somálská kuřata (kdyby tam teda nějaká byla) hadr. Asi po týdnu si tchán všiml, že slípky dokrmuju, prohlásil, že to není sice potřeba, krmit je ale sám zvládl jen další týden, takže se cítím, jako Zoro- nezapomětlivý chlebodárce utlačovaných a hladových, aniž bych byla doceněna, rabuji dál v přepravkách s odepsaným pečivem a volám svoji trojici malých koko ke snídani. První slunečné dny v tomto směru dost podstatně pomohly, dokonce i něco zeleného roste, takže moje krmení berou už jako dezert nebo první snídani, když se jim nechce máčet nohy v mokré trávě, přesto mám pocit, že dříve nesnášenlivý kohout je mnohem klidnější, když měl plný břich tehdy za krize a i dnes.

Nečetl někdo něco o tom, jestli si ptáci uchovávají vzpomínky?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama