Dvakrát do stejné řeky...?

3. dubna 2013 v 16:43 | faun |  Plácám si játra

Za loňský rok se toho neskutečně moc stalo. Dobrého ale i nepříjemného. Pokouším se brát vše s nadhledem, nevěřím v osud ani nějakou životní překážkovou dráhu, kterou musíme proběhnout jako laboratorní myši a něco se naučit, jinak naše existence bude shledána jako zbytečná a nějaká síla nás popíše fixou jako "Neúspěšné, neprošel". Víc se mi líbí představa křižovatek, dojít na konec ulice a vybrat si na rozcestí, kudy půjdu a asi proto mám ráda Mr. Nobody. A že se mám s někým potkat jenom proto, abych se něco naučila? Spíš věřím ve svobodu. Seznámení se nevyhnete, ale je jen vaše věc, jestli si ho v životě chcete nechat a pokud ho nevykopnete a nespálíte mosty, když vám dojde, co je to za ptáčka jarabáčka, nadávat můžete jenom sobě. Nezáleží spíš na vaší aktivitě (nebo lenosti), jestli si natlučete nos? Když už se to ale stane, a vy užuž chytáte zajíce za ocas, na poslední chvíli můžete dát ruce před sebe. Když padáte pořád, časem se můžete naučit i hbitě vstát a pak je čas napsat úlevný dopis slečně Pandoře, kde vše z hlavy nacpete do slov, odešlete a už neřešíte.

Minulý rok byl pro mě plný premiér. Třeba takový leden. Už měsíc jsem byla zadaná a týden zasnoubená a od prvního také nezaměstnaná, protože mi vypršela smlouva. Stejně jsem si přála za prací nedojíždět, dvě hodiny cestování denně mi přišly v takové fázi vztahu dost ubíjející a tak jsem rozhodila sítě po vesnici a přilehlém okolí a pod značkou "cokoliv" vyhlížela příležitosti. Vzala jsem první místo, které se objevilo a brzy mi došlo, že vynechávám jídlo, při cestě na směnu mi padá tlak a dávicí reflex rozsvěcuje žárovičku pohotovosti. A protože jsem se trápila dost, utekla jsem ve otloukánkovském období ke konkurenci, která se vyskytla tři minuty od domu a tak mi byla ukradená provozní doba od 5:00-23:00.
bývalá práce v 5:03



Nejsem Pražačka, ačkoli Praha byla jednu dobu moje přestupní stanice. Pocházím z divokého západu, z města, které tento status dostalo pouze díky kočovným nuceně usazeným spoluobčanům a tak jsem si při odchodu do Středozemě říkala, že po dvaceti letech žití tady s cikány (jsem rasista jako Tyl) přežiju už všude. Omyl. Moje nová vesnice to celé trumfla. Svým způsobem jsem si to dostatečně svoji nevědomostí a nešikovností pohnojila sama, lidé zde se postarali o ten zbytek a pak už jen vím, že jsem vyletěla z tobogánu do hluboké vody. Už první blbostí byla chuť seznámit se, najít si tu nějakou vránu, ke které by se dalo přisednout, vždyť tu mám muže a jinak jsem sama. A tak jsem se neřídila heslem z "Jedna ruka netleská": "Nemusíš říkat, co si myslíš.", a jakožto náplava jsem začala řezat větev pod svojí prdelí. Neznalá vesnické drbavosti, do talíře koukání a čerpání informací, začaly se mi ozvěnou vracet věci, které jsem sice někomu řekla, ale byly najednou značně obscénní. Uvádím menší slovník:

"Neumím vařit. Kdybych vařila, otrávíme se nebo umřeme hlady."(vtip a fakt, neumím vařit)
Za týden všichni věděli, že cpu arsen do jídla a otrávila jsem dva psy

Když mi spadl v 8 večer tlak, lehla jsem si na zem u pokladny a nohy opřela o zeď.(fakt)
Ožralá jsem ležela na zemi a nemohla se pohnout

"Vajíčka nejsou, bohužel, spousta lidí vaří to samé jako vy a předběhli vás."(svým způsobem vtip)
Vajíčka jsou, jen jako podpultové zboží pro prominenty, kteří si rádi připlatí do mojí kapsy

"Až budu dělat řidičák, budou plné nemocnice." (vtip)
Mám v plánu jatka na zdejší občany, protože je nenávidím

"Beru si ho, abych mu zničila život, jen o tom ještě neví." (vtip, miluju ho)
Jsem černá vdova a trapička, otrávím ho a možná vykuchaného zakopu na zahradě

"Nerada se hrabu v záhonech."(fakt, nejsem zemědělec)
Debilní Pražačka na vesnici

Možná není špatné, když náplava žije na vesnici, ale je fakt blbost dělat v té samé vesnici v potravinách, které slouží jako slezina tlachajících dam a čekat, že nebudou drbat vás. Zvlášť, když nereagujete jednoduše, všeobecně, nemluvíte jen o počasí a dostatečně nechválíte jejich názory. Naštěstí mohu konstatovat, že mladší generace starousedlíků je jiná, sice poslouchají pohádky rodičů, ale jezdí do škol v Praze, občas tam mají brigádu a většinou i kamarády, takže nejsou tak zaujatí děním tady. V obchodě jsem si sedla nejvíc se slečnou brigádnicí, která poslouchá metál, miluje černou a podobné filmy. Navíc se přistěhovala nedávno z vedlejší vesnice, takže není tak poznamenaná zdejší dírou, umí blbnout a odpovídá starousedlíkům na všechno dostatečně všeobecně.

"Nepodceňuj šepot a šelest trávy.
Nepodceňuj jiskry nesené větrem.
Požár je okamžikem,
bezmyšlenkovitým hněvem.
Zbudou jen popelem šedá spáleniště.
A jen bolest bude planout bez konce."
(Pán ledové zahrady 1)

O mých kolegyních se bohužel takto vyjádřit nemohu. Využily mojí neznalosti poměrů a zapamatovaly si, co kdy kde s kým a z nějakého důvodu mě shledaly jako přebytečnou. Manžel mi to vyložil jako pocit ohrožení, možná závist. Nechápu, čím bych se středoškolským vzděláním a znalostí NJ a AJ mohla ohrožovat matku na mateřské vyučenou v oboru bez delší praxe, s obchodním (až podlézavým) duchem, která se ujala pozice vedoucí prodejny. Sama o mě rozšířila dost pomluv, mezi nimi i tu týkající se mého stěžování si zákazníkům, když jsem nabídnutou pozici vedoucí prodejny odmítla a jí závidím, jak jí to jde i s jejím nižším vzděláním. Nepamatuji si však, že by za mnou majitel s touto nabídkou přišel, takže nevím, proč bych si měla stěžovat lidem, kterým je do toho prd a prd s tím udělají, místo toho, abych zašla za někým, který má pravomoc. No, asi jsem se zbláznila.
Ale i přes pomatení smyslů se cítila z nějakého důvodu ohrožena i druhá kolegyně, která byla také vyučená, věkově o dost starší a počítačově nezdatná, zato se zkušenostmi z jiných prodejen, ze kterých byla bohužel kvůli pracovní morálce propuštěna (po zkušební době se jí to povedlo i v naší prodejně, přesto dostala druhou šanci a oslavila velký comeback), na druhou stranu měla nadání přesvědčit lidi, aby udělali její práci a tak se nemusela tahat s basami piva (cizí chlapi nám chodili do skladu), nemusela nijak zvlášť vytírat (protože se vždy někdo našel, kdo za pytlíkovou polívku vytřel, vyklepal koberce…) a vždy měla upřímnou snahu všem poradit, tedy i mě. Ukázala se být i mým psychologem, prý se o mě bavili doma (stávám se vážně námětem hovorů u nedělního oběda?) a i ten její si myslí, že ji nemám ráda, protože nemám ráda svoji matku (ano, tím se nijak netajím), a protože je věkově jako moje matka (matka je o dekádu mladší, je jí 44), nesnáším ji podvědomě automaticky. Ze začátku jsem to zavrhovala a po úvaze musím říct, že ano. Vidím v ní stejnou věc jako v matce. Nesnáším LENOST, lenost pohybovat se, pracovat, myslet... Nejsem si tedy tak docela jistá, jestli to brát jako úspěch v přehrabování mojí psychiky.
"Po všech koutech,
než do síně vejdeš,
se podívej
a poohlédni,
neboť nemůžeš vědět,
kde nepřátelé
u stolu na lavici sedí."
(Pán ledové zahrady 1)

Bohužel mě po měsících přestalo bavit dodělávat úkoly předešlé směny, celých 9 hodin se nezastavit ani na čaj a když mi bouchly saze a já si na sociální síti zanadávala na lenost kolegyně, zkoušela majiteli namluvit, že kontroly z centrály k nám chodí na udání ode mě, protože se mstím. Bylo by logické kousat ruku, co vás krmí, když nemáte na obzoru jinou? Blbost, co? Pokles v mém nadšení pro práci šel ale brzy vidět, takže nebyl důvod si mě v kolektivu nechávat, dnes si ale říkám větu "Ždímáka" Zdeňka Svěráka ve Vratných lahvích: "Já slibuju, že už to nebudu dělat, učit, že už nebudu. Já už to nedělám rád."

jdete vyhodit smradlavé odpadky do kontejneru a pak se podíváte na nebe...hned je to lepší

Loňský rok jsem si postupně našla dvě zaměstnání, byl konec listopadu a já byla opět nezaměstnaná. Za poslední půlrok jsem měsíčně odpracovala přes 240 hodin a měla minimum volna, takže jsme se shodli na krátké zotavovací pauze, po týdnu jsem začala opět jíst třikrát denně, pravidelně a lépe spát. Bylo najednou osvobozující nemít tolik zbytečných starostí.
I nový rok byl plný překvapení a změn, v lednu odešla moje dříve-kolegyně-vedoucí, údajně byl problém v tržbách, protože v bance úplně chyběly. Původní tým se rozpadl a zuby nehty se držela jen jedna, byly přijaty dvě nové paní, obě pracovité a značně pohodové, takže mě po čase začaly prosit, abych se vrátila. Odmítla jsem, hřál mě relativní klid a vím, že by netrval dlouho, pokud bych se měla někdy vrátit.
A najednou byl březen, na pohovoru v jedné firmě jsme si s vedením řekli, že se sobě navzájem líbíme, jen absence mého cestovního pasu byla zarážející, a tak jsem si o něho zažádala a čekala. Druhý den jsem šla nakoupit, majitel obchodu se semnou dal do řeči. Při našem rozhovoru mi došlo, že se na něho nezlobím, vím, že odolával dlouho a prostě ho převálcovaly argumenty. Omluvil se mi za způsobené potíže, zároveň mě poprosil o pomoc, protože obě nová děvčata začínala marodit a sama znám marodění za kasou. Souhlasila jsem, je jedno, jestli budu týden sedět doma, nebo pomůžu. Ten týden byl klidný, překvapivě nenáročný, vyzkoušely jsme si, jak by se nám spolu pracovalo a já zjistila, že si ještě všechno pamatuju. Za to, že druhý den byla vyhozena moje bývalá starší-kolegyně, jsem vážně nemohla, na druhou stranu mi to bylo nějak fuk, možná mě jen trochu pobavilo, že se jednalo o stejný důvod jako prvně.

"Jaký si to uděláš, takový to máš." (Chinaski)

Moje výpomoc byla zakončena inventurou, po které se měli měnit majitelé, nové kolegyně doufaly, že mě přemluví a zůstanu s nimi. Nezůstala bych už jen kvůli pomluvám, kvůli lidem tady ve vsi, ikdybych oželela vyšší plat v Praze. Nemám nejmenší zájem vrátit se i proto, že již dvakrát vyhozená kolegyně ohlásila návrat rozměrů Bartošové, vrátila se ale doopravdy. Neshledávám to jako šťastné rozhodnutí, přesto přeji hodně štěstí.
A tak se zase vracíme na začátek. Věřím v křižovatky. Oklikou jsem se mohla dostat zpátky, pracovat lépe, dotáhnout to možná dál. Ne, děkuju. Asi už vím, kde má smysl investovat energii a kam už nemám raději chodit a rozhodně vím, s kým už nechci být. Proto dokážu relativně jednoduše bez silných emocí napsat tento článek, je mi příběh původních aktérů a zdejších lidí v podstatě ukradený. Lhostejnost je někdy méně vysilující než vztek, kterým se, mimo jiné, také moc neřeší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama