Duben 2013

Jak to všechno začalo…

19. dubna 2013 v 19:01 | faun |  To lidské

Počáteční pohovor jsem absolvovala v březnu, takže ještě byla trochu zima. Stály jsme Na Topolce v pětičlenném hloučku, čekaly jsme na instruktora Jakuba a jeho asistenta a po třepačce rukou jsme rozklepané zimou a trémou zvládly kámen-nůžky-papír a tak zjistily pořadí střídání. Jakub je ten typ nemocných, který má postižení především tělesné, studuje VŠ, baví ho technika a v tuto chvíli je tím, kdo nám řekne, jestli na tuto práci máme nebo ne. Určil trasu, jedeme z Vyšehradu na Chodov, pro začátek to stačí, cestou trénujeme nájezd zepředu i zezadu na chodník přes obrubník a v metru mi dochází, že začíná moje etapa.

Desítky lidí mi říkalo, že by s postiženými nedokázali pracovat. Že by měli vlnu soucitu velkou jako tsunami a jen by se zhroutili. Možná to tak je, dost možná to ale může být i výmluva pro lhostejnost. Změnit nebo alespoň přizpůsobit se může každý, kdo bude chtít. Byla jsem v Praze krátce, na krku obojek, silně namalované oči a v černém oblečení, byla jsem ještě stále naštvaná na nepřízeň při hledání bydlení, aby můj tehdejší přítel mohl zvednout kotvy ze západu a přistěhovat se za mnou. Tam u nás jsem se s lidmi jako Jakub, nikdy, nepotkala, jako kdyby neexistovali. I tuto brigádu jsem získala hlavně proto, že na letních táborech organizovaných Asistencí vypomáhala teta jako kuchařka. Alespoň dalším plusem byla maturita z pedagogické školy, přesto to nic neměnilo na tom, že pomáhat jiným mi přišlo poněkud nezvyklé. Ale asi to bylo spíše stresem okolo mě, zjistila jsem při cvičné cestě, že hlavní je chtít a komunikovat.

Henryho prdel

19. dubna 2013 v 18:33 | faun |  Plácám si játra
Nenávidím fanatismus a lenost, bohužel, mnoho druhů náboženství (nebo jejich hnutí) jsou na tomto principu založeny. Když jsem před několika lety dala matce následující příběh přečíst, z její reakce jsem zalitovala, že jsem ho nenapsala sama- nemluvila se mnou měsíc a z nějakého důvodu si myslela, že mě tím strašně moc trestá. Netrestala, to rozhodně ne.


Slepice ze Somálska

19. dubna 2013 v 13:08 | faun |  Plácám si játra

Vyrostla jsem na sídlišti a tak mám ve zdejší vsi premiéru. Koupili jsme si traktor a pořád si děláme legraci, že jsme velcí zemědělci, ačkoli se nehrabeme v zemi a ani nechováme větší počet čehosi, něčeho; zato můj tchán v druhé půlce domu má několik koček různých věkových kategorií, barev, pohlaví i velikostí, psa v důchodovém věku, který se podle toho také občas chová, dva velké králíky s velkýma smutnýma očima a dvě staré slepice s panovačným kohoutem, které sice už moc nenesou, ale aspoň dělají nějaký ruch na zahradě. Díky kohoutovi je ten ruch v létě už kolem páté ráno, to pořádně zařve do světa, že už je vzhůru, udělá si pauzu na nádech a tahle dokáže křičet třeba hodinu v kuse. Nevím, jak to dělá. Otravné je hlavně to, že kurník mají kousek od našeho okna, také kousek od našeho okna mají starý dřevěný stůl, pod kterým hodují, takže slípky se krmí a on huláká pět metrů od otevřeného okna. Proto se nemůže divit, že se celá otrávená objevím v okně s krbovým polínkem nebo botou v ruce a hraju vybíjenou. Když se to opakuje později ráno, také se stává, že obuju boty, do ruky několik polen a honím ho po zahradě se slovy Boba z Léta s kovbojem: "Kykyryký? Já ti dám kykyryký!". To potom kmitá, až mu jeho dvě delší ocasní pera vlají a raději se ani neohlíží.

Šťastná jako blecha

4. dubna 2013 v 22:10 | faun |  Plácám si játra
Sedím před kamny, před chvílí jsem přiložila a tak plameny mají co olizovat, na zdech tančí stíny a za mými zády leží moje štěstí, po těžkém dni konečně klidně spí a ve světle ohně vypadá jinak, líbí se mi dívat se, jak dýchá a při otočení na bok mu padají vlasy do obličeje. Kdybys věděl, miláčku, jak jsem teď šťastná, nebýt našeho setkání, kdo ví; pokud jsem ve svém životě měla mít alespoň jednou štěstí, vybrala jsem si načasování perfektně a poslední rok byl tím nejlepším, co jsem prožila. Nelituji ničeho. Když se ti dívám do tváře, vím, že všechny proplakané noci kvůli těm ubožákům před tebou byly zbytečné, ačkoli pro mě tehdy znamenali hodně a já si postupně neuměla bez každého z nich představit život, nešťastná bych byla doopravdy až potom, co bych přišla o tebe. Ale to je dlouhý příběh.

V háji

4. dubna 2013 v 21:55 | faun |  Plácám si játra

Vzala jsem si Ferdu mravence- Práce všeho druhu- a k mojí úlevě nejsem žádná fiflena Beruška v lodičkách, s ksichtem jako omalovánky a móresy hodné princezny na hrášku. Nenechám se přemlouvat, když z okna vidím, jak na dvoře zprovozňuje trakouška, s rychlostí Bolta skáču do montérek, soukám se do čtyř vrstev oblečení (protože to venku opět nehorázně fouká a nikdo nestojí o bacilonosiče), nacvičeným pohybem za běhu k bráně nasazuji rukavice, otvírám (projíždí) a zavírám, naskakuji a hurá do háje. Tedy…letos čistíme dva nedaleké rybníky, takže jen tiše doufáme, že se stále nestihly napustit a pokud ano, led bude držet nás a případně i strom, který na něho žuchne a pokud ne, tak holiny budou aspoň dostatečně vysoké a ponožky to bez úhony přežijí.

Naše pobyty v lese miluju. Hlavně podzim je v tomto kraji nádherný, jsou tu smíšené lesy, kdežto na západě si většinou musíme vystačit s jehličnany, takže podzim je tu pro mě abnormálně barevný a abnormálně bohatý na záplavy listí. Brzy na jaře a pozdě na podzim to, ovšem, v přírodě smrdí dost podobně po shnilotině (u rybníka dvojnásob díky sinicím), jen na jaře to nepůsobí tak depresivně, jelikož víte, že pak bude léto a to se pro jistotu vzduch nepohne nejspíš vůbec a budete celkově rádi, že ve čtyřicítkách ve stínu se dokážete pohybovat mezi obývákem, sporákem a sprchou. Přesto ale mezi stromy je i v tomto dusnu příjemně, květena kvete, srny se krmí a přítulný hmyz je radostí bez sebe, bez přestání vám dokazuje svoji lásku a schopnost sát. A zimy jsou pro změnu veselé častými "skoky sněžného tygra", když pod sněhem nevidíte kořeny a kameny.


Fakt starosti?

3. dubna 2013 v 17:35 | faun |  Plácám si játra
fakt: Bezdomovectví si někteří lidé vyberou i dobrovolně; je to divný, ale je to tak... a cikáni byli kočovníci.

chcete někdo polínka?

faun: Jednoho dobrovolného bezdomovce jsme potkali, občas si našel brigádu, spal na zastávce, tak jsme ho poslali do chaty, kterou jsme dlouho nepoužívali. Sice tam foukalo pod okny, ale mělo to dveře a střechu. Loni na podzim jsme mu nabídli chatičku na našem pozemku u našeho domu, nájem za chatičku si odpracuje s manželem při přepravě a prodeji palivového dřeva a pracemi kolem domu. Vaří si u nás v kuchyni, pereme mu, je tu teplá voda a v chatě má elektriku, postel, televizi a DVD přehrávač, ačkoli tam není topení, je vše utěsněné.

otázka: Když jsem ho poprosila, jestli by byl tak hodný a donesl trochu suchého dřeva, abychom vytopili náš malý pokojíček a tlusté zdi (na záchodě odstraňujeme plíseň), pustil se do mě, že by si to s náma chtěl vyměnit, protože jsme až moc za vodou, ale on, chudáček ubohá, má existenční problémy. Elektriku nám neplatí, za žumpu taky ne, občas mu vaříme a z prodaného dřeva dostává 50/hodinu. Co to sakra mele? Nerozhodný On (člověk, který nechce mít svoje, nechce mít stálou práci a nechce si platit sociální, nestojí o jakoukoli ženskou) mi bude říkat něco o tom, že moje starosti (složenky, neexistující práce a nízká podpora, napjaté vztahy s tchánem v druhé půlce domu) jsou v porovnání s jeho kravina?

(Pokud to někdo chápete, tak mi napište, protože jsem asi trochu nefunkční.)

Dvakrát do stejné řeky...?

3. dubna 2013 v 16:43 | faun |  Plácám si játra

Za loňský rok se toho neskutečně moc stalo. Dobrého ale i nepříjemného. Pokouším se brát vše s nadhledem, nevěřím v osud ani nějakou životní překážkovou dráhu, kterou musíme proběhnout jako laboratorní myši a něco se naučit, jinak naše existence bude shledána jako zbytečná a nějaká síla nás popíše fixou jako "Neúspěšné, neprošel". Víc se mi líbí představa křižovatek, dojít na konec ulice a vybrat si na rozcestí, kudy půjdu a asi proto mám ráda Mr. Nobody. A že se mám s někým potkat jenom proto, abych se něco naučila? Spíš věřím ve svobodu. Seznámení se nevyhnete, ale je jen vaše věc, jestli si ho v životě chcete nechat a pokud ho nevykopnete a nespálíte mosty, když vám dojde, co je to za ptáčka jarabáčka, nadávat můžete jenom sobě. Nezáleží spíš na vaší aktivitě (nebo lenosti), jestli si natlučete nos? Když už se to ale stane, a vy užuž chytáte zajíce za ocas, na poslední chvíli můžete dát ruce před sebe. Když padáte pořád, časem se můžete naučit i hbitě vstát a pak je čas napsat úlevný dopis slečně Pandoře, kde vše z hlavy nacpete do slov, odešlete a už neřešíte.

Minulý rok byl pro mě plný premiér. Třeba takový leden. Už měsíc jsem byla zadaná a týden zasnoubená a od prvního také nezaměstnaná, protože mi vypršela smlouva. Stejně jsem si přála za prací nedojíždět, dvě hodiny cestování denně mi přišly v takové fázi vztahu dost ubíjející a tak jsem rozhodila sítě po vesnici a přilehlém okolí a pod značkou "cokoliv" vyhlížela příležitosti. Vzala jsem první místo, které se objevilo a brzy mi došlo, že vynechávám jídlo, při cestě na směnu mi padá tlak a dávicí reflex rozsvěcuje žárovičku pohotovosti. A protože jsem se trápila dost, utekla jsem ve otloukánkovském období ke konkurenci, která se vyskytla tři minuty od domu a tak mi byla ukradená provozní doba od 5:00-23:00.
bývalá práce v 5:03