Zraněná zvířata kopou kolem sebe

21. března 2013 v 18:17 | faun |  Plácám si játra

A kdyby jenom ta, bylo by na světě hodně spokojených a klidných lidí. Naneštěstí se to stává ještě častěji u lidí hrdých, žádaných a nečekaně zklamaných a (zásluhou jich samých) zahořklých, což mají, bohužel, ve zvyku vyčítat všem okolo, neustále a pokud možno se co nejhlasitěji dožadují jisté satisfakce, jejíž hodnotu nedokážou určit často ani oni sami a tak se stále chodí v kruhu jako v manéži nebo jako u debilů a jediné, v co se dá doufat, je naděje, že se konečně někdy nějak unaví, srovnají s fakty a přilehlé okolí se opět dostane do lehké nirvány a život půjde dopředu a nebude nikoho, kdo by měl potřebu archeoložit věci z minulosti jen proto, že s tím sám má nějaký problém. To se nejspíše stává v ideálnějších případech, pokud se vám "poštěstí" narazit na někoho s pamatovákem slona, žlučí místo krve v oběhu nebo s dostatečným počtem společných přátel, věřte mi, že máte na dlouhou dobu zajištěnou zábavu a rozhodně není nouze o drby, které se těší nečekanému zájmu, ačkoli technikou tiché pošty nabývají poněkud monstrózních (až absurdních) rozměrů a vy jen sedíte a divíte se, jak je možné, že rozumní lidé chápající, že drb je drb a pravdivou částí můžeme označit 5% (někdy pouze jména účastníků), nevidí vadu na kráse ve faktu, že to absolutně neodpovídá rámci chování, které bychom od určitého kamaráda v určité situaci čekali a celá ta mýdlová bublina se smradem močůvky je za vlasy přitažená, nepravděpodobná a obludná. "Život je ale takovej a jinej nebude", takže pomůže vypuštění páry, možná úlevného článku do světa nebo výplach pivem v hospodě, který zaručí, že ráno budete mít aspoň na chvilku jiné starosti a celkově teorie, že "život bez zbytečných kravinek okolo, kde všechno šlape jak holky na Chebsku, je moc velká nuda", není taky k zahození.


Po seznámení a následném nastěhování k mému (již)manželovi, pokračovali jsme v soukromých hovorech, kde jsme spolu otevřeně mluvili o rodině, dětství, pubertě, kolik jsme měli partnerů, jací v jakých směrech byli, co nám sedělo a co ne a ani jeden jsme neměli potřebu zbytečně přehánět v číslech, protože nám bylo jasné, že je nám spolu jednoduše dobře bez ohledu na to, co bylo za doby, kdy jsme byli s někým jiným, ale prostě tak, pro pořádek, abychom chápali navzájem svoje vnímání v jistých chvílích. Vzhledem k tomu, jaký je živel, vím, že o holky neměl nouzi, sama si pamatuju na naše seznámení a to, jak jsme si ze sebe navzájem dělali srandu, jeho otevřenost, vyložení karet na stůl ("Zašukáme si?" "Možná") a tak plně chápu, že jediné prvenství mám v tom, když sám od sebe přestal trvat na svobodném stavu a zeptal se mě, jestli bych byla ochotná si ho výhledově někdy vzít. Začala jsem pracovat v místních potravinách a "starostliví" starousedlíci měli "dobré" úmysly, když mě varovali, ať uteču, ať si dávám pozor a když jsme spolu poprvé přišli do hospody ve vedlejším městě, cítila jsem lehké opovržení, později mi řekli, že tam občas vodil i modelky a přiznejme si, já při výběru genů měla asi nějaký záchvat a tak jsem skončila jako průměr, přesto on dal všem okolo košem kvůli mně. Dokonce jsem se seznámila i s holkami, které ho znají roky, oblečeného i nahého zasunutého, bavíme se spolu normálně a chodíme spolu na pivo. Podědila jsem jeho telefon, můj se rozbil a tak mi dal svůj se všemi kontakty, velkou pamětí na SMS a MMS (takže je nemazal) a kdybych chtěla, mohla bych po večerech číst romány. A pak přišlo jednou setkání…

Když jsme se potkaly prvně, blesklo mi hlavou, že je to hezká holka, která měla kliku na rodiče a sama dost dobře ví, že je radost se na ni dívat. Působila na mě inteligentně, navíc byla au-pair za hranicemi, takže blbost na jazyky a děcka nemá. Vlastně jsem ji trochu znala, bohužel pouze z fotek v počítači, byla na fotkách z blázince s kozami (4 nohy), lamou, na parníku, kde byl koncert, na bruslích, v plavkách, když blbla s dětmi kamaráda, v MMS, kde se vyfotila s extravagantním účesem v zrcadle na záchodě. Připadala mi tam veselá a usměvavá, takže mě překvapila občasná averze v jejím hlase, když mluvila na mého "bodyguarda".

Večer jsem slyšela pohádku na dobrou noc. Byla o princezně, která byla moc hezká, u mládenců měla velkou oblibu a přiznejme si, že už není panna (to není ostuda, to se občas stává všem). A protože obdivovatelů a milenců měla všude, kam přišla, dostatek, byla stále krásná, dbala o sebe a dostala se do přízně mnoha muzikantů, kteří nedají spát mnoha fanynkám, logicky se stávala hrdější a sebevědomější. Když měla problém, mnozí se otočili zády, zbylo jen málo lidí, kteří zůstali a mezi nimi i jeden normální chlap (který možná ze začátku zájem o víc mít mohl, přesto si to rozmyslel!), měl rád jako kamarád a když se dostal do průseru on, naše princezna mu stejně ochotně pomohla. Doufal, že toto přátelství vydrží, přesto, když se jednou pohádala s přítelem a přespávala na chatě vedle něho nahá a on se do akce neměl, asi ji pýcha zabolela u srdce, prozradila společnému kamarádovi, že když usnula, on, nestyda a zoufalec, jal se leštit hůl nad jejím spícím tělem. Asi to přes zavřená víčka viděla, nebo ji zaprasil imaginární tekutinou, v každém případě byla zhanobena, uražena a co na tom, že byl kamarádem a zásadně nejednou pomohl.

Hlásná trouba zafungovala a do pár dnů všichni široko daleko věděli o té hrozné potupě, slečna se jala kamenovat nešťastníka i na sociální síti, kde napadla jím zveřejněnou fotku v plavkách, že se s ní vychloubá jako ve smyslu: "Zírejte lidi, toto jsem měl možnost si představovat…" a co na tom, že on o holky nouzi nemá, takže zoufalec není; po našem seznámení má zásun stranou stále povolen (stačí jen dát vědět dřív, ať nepřijdu domů moc brzo), takže KDYBY CHTĚL, klidně se jí plazí, neoriginálně, jako zástup dalších, pod nohama. Divné, asi nechce.

V ideálnějším případě by toto utichlo a vypařilo se do ztracena. Zlomená hrdost je ale dost vážná nemoc, když vám žluč běhá v těle, která se ve snaze léčení pomlouváním rozhodně nelepší, ale vysvětlujte to někomu. Princezna kromě milenců měla také stálého přítele, byť ve sladké nevědomosti, což bylo něco známého, když však někdo něco řekl nahlas, rozčertila se, že na pivu v hospodě přece s nikým nepodvádí a tak si všichni zase potichu mysleli svoje. Jednou se k nám donesla zpráva, že kamarád-zachránce je profesionální rozbíječ vztahů, údajně přítel dostal echo a rozešel se s ní, což je jeho zásluha, protože mu poslal zprávu. Zajímavé, v kontaktech mého nynějšího telefonu je spousta čísel, na princeznu samotnou 3 čísla, dokonce i kontakt na jednu odvázanější společnici, na jejího bývalého číslo nemáme a nevím, proč bychom vlastně mít měli.

S mužem začínáme vyřizovat papíry na svatbu, zeptali jsme se kamaráda, co má velkou zahradu, jestli by nám ji půjčil, nebránil se, jen se měla v září prodat, tak jsme vyplnili adresu zahrady do kolonky Místo sňatku, začali jsme se ptát na sud piva v hospodě, domlouvat muziku. Zpráva o našem dni se roznesla jako bláto na cestě zjara, takže "starostliví" občané vesnice začali být méně snesitelní, stále mě varovali, chodili do mojí práce jen proto, aby mě seřvali za mého muže, ať si ho krotím; když byl on v místní hospodě, řvali na něho, že má drzou nesnesitelnou ženskou a ať si mě krotí. Časem jsem se dostatečně otupila a vystačila jsem si pak s hláškou: "Víte, kde bydlíme, můžete mu to říct sami. Já nejsem záznamník ani jeho matka (to bych ale byla stará), abych ho vychovávala, tak pokud si nejdete nic koupit, odejděte." Termín svatby se blížil, byl červenec, teplo, lidi přes zákaz posedávali s pivem v okolí krámu a mě to bylo tak trochu jedno, hlavně, že nebyl velký bordel. Jeden večer přišel kamarád, co nám půjčoval zahradu (stále jsme s tím počítali, ačkoli on stále dělal, jako že neví, třeba si ji ten zájemce koupí dřív, nekoupil dodnes), přišel spolu s kamarádkou princeznou, v létě jsem byla v práci pečená vařená, takže mě únava otupila. Vzali si pivo a šli si sednout k nájezdu do skladu, přišli ten večer ještě několikrát, jen naposledy přišel sám, křičel na mě, že nám říká pořád, že tu zahradu nedá, že jsme jak blbý, chováme se jako kreténi… a tak se sám přihlásil do klubu debilních občanů této vesnice. Nevím, o čem se spolu bavili, ale napadá vás, proč by z ničeho nic tahle otočil?

Jednou se kvůli mně muž už popral, teď ale udělal něco, co pro mě ještě nikdo neudělal; on se jen kvůli mně nepopral. Věděl, že je v právu, takže by to bylo zaslouženě a věděl, že je v dobré formě, takže jeho šance jsou nemalé, že kamarád je prostě ukecaná kecka, ale každá sranda má hranice. A taky věděl, že kamarád ví, že má průser, ví, že jeho šance nevypadají dobře, ale že bych měla větší peklo v práci a pro můj klid spolkl svoji hrdost a jen pro mě si s ním stiskl ruku.
Jak může hrdost jedné ženské nadělat škodu v kamarádství.

Svatbu jsme narychlo přeorganizovali. Vykašlali jsme se na nějakou zaprděnou zahradu, kde bychom se nemuseli cítit po těch všech kravinách dobře. V zimě jsme vozili dřevo do vedlejšího města k Partyzánovi, paní hospodská nás vídala spolu už od začátku a navzájem jsme si vždy vycházeli vstříc, takže na otázku, jestli by jí vadilo půjčit nám na obřad hospodu, nebyla proti. Během několika dní jsme promysleli tuto variantu důkladněji, paní Kopecká nám pro "slunečnou verzi" nabídla soukromou zahradu u svého domu hned vedle hospody, takže jsme nemuseli řešit cestu na oběd, když to tam máme 2 minuty z kopce.

Zraněná zvířata kopou kolem sebe a nadělají přitom hromadu škody. O co víc, když se jimi nechá ovlivnit někdo, kdo stojí tak trochu stranou a neví, o co vlastně šlo, jen věří tomu, co řekne jedna hezká holka (a chlapi jsou přece prasata sama o sobě). "Když vidíš, jak kácím strom, jsou tu tři verze celého příběhu: moje, tvoje a toho stromu." Pro mě osobně je hlavní, že přes všechno zlomyslné jsme si společně poradili a tak jsme si bližší a zatím jediným následkem je to, že se mi při poslechu písničky Miláčku, co je ti (Divokej Bill) vybaví tvář princezny z fotek.


"Všechny tvoje zlatokopy zdravim, já vim, chlapi jsou to prokletý
Chtěl jsem poznat všechny tvoje chtíče- všechny chtíče ( miláčku, co je ti) jinej se už ale hrabe v tvojí /p*če/duši prokletý- duši prokletý."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *L* *L* | Web | 21. března 2013 v 18:23 | Reagovat

krásne napsaný:)

2 zdefaunovo zdefaunovo | 21. března 2013 v 18:49 | Reagovat

[1]:
Děkuji :) Velmi obdivuji mistrovství pana Hrabala, který neuvěřitelně propletenou větou dokázal být lehce ironický, zasněný, drsný až vulgární, nad věcí a to už vůbec nezmiňuji jeho excelentní slovní zásobu :) já se zatím při čtení svého vlastního cítím jenom vulgární :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama