Když jsem tě poprvé uviděla...

10. prosince 2016 v 10:30 | faun |  Zuzance
Na lásce je úžasné, jak je pokaždé jiná. I když prožíváš něco opakovaně, neznanená to, že víš jistě, že to bude stejné. Tentokrát jsem byla na spoustu věcí připravená, ale moje očekávání byla opět překonána. V dobrém, samozřejmě.

Věděla jsem jistě, že při odchodu s tebou domů budu mít opět bolavé břicho. A budu mít mokré fleky na tričku, kdykoli zapláčeš hlady. A byla jsem smířená s představou, že ani s tebou nebudu při tvém prvním nádechu. Smířená, ne spokojená. Doufala jsem, že si to alespoň později vynahradíme a i v tom byla moje očekávání naprosto zbourána a překonána. Ty jsi totiž byla....

Kus. Opravdu, holčičko, tys byla kus ženské, co přestala plakat, jakmile jsem tě dostala poprvé do ruky. A dívala ses na mě těma očima, co máš barevně po mě. Bylo hrozné nechat se tak převálcovat city, tiše si plakat do deky, zatímco jsem si rukou přidržovala zalepenou jizvu na břiše. Láska, kočičko moje, byla jsi moje láska na první pohled.
 

Až budeme přepočítávat dárky

3. prosince 2016 v 19:28 | faun |  To lidské
Máme před sebou první Vánoce v plném počtu. Na rozdíl od loňska je už Zuzinka na světě, do všeho kecá a bere s vehemencí buldočka všechno v dosahu do rukou a šup do pusy. Proto se na ni ostatně Lucinka nejčastěji zlobí, je ještě zvyklá, že všechno je její, ale už moc hraček a polštářků poznalo Zuzčin stisk dásní i sliny. No jo, doma máme pořád bitevní pole.

A po tom, co mi dneska říkala bývalá kolegyně v obchodě, to vypadá, že ani v letech budoucích, kdy by mohly holky mít rozum, nebude nuda. A ticho.

Jsem "vydovolenkovaná"

1. prosince 2016 v 17:29 | Faun |  Plácám si játra
Návraty jsou někdy těžký. A na blog podle mě taky. Zvlášť, když se toho v mezičase tolik stalo. A je to pro mě záhul, ačkoli jsem už před přestávkou věděla, že to bude těžký.

*****
Poslední týdny těhotenství byly náročné. Kromě informace, že se potvůrka neotočila a stále sedí zadečkem dolu, takže císař byl jistý už před nástupem do porodnice, nás popadl začátkem srpna děs, že to u nás v našem minipokojíčku nestihneme připravit. Pohnuli jsme s přestavbou a zrušili počítačový stůl a rozpojili všechny možné kabely. A muž zase v rekordním čase sestavil, natřel a obrousil vymazlenou bílou postýlku.
 


Narozeninový

30. listopadu 2016 v 18:13 | faun |  To lidské
Letos mě moje klasické narozeninové depky dostihly v jiné formě, než jsem je znala. Užila jsem si je krátce a odešly stejně rychle jako pára z teplé vody ve vaně. Ačkoli od toho dne uplynulo už několik měsíců, tentokrát ho nezapomenu. Určitě ne.

Veřejné

13. srpna 2016 v 23:26 | faun |  Plácám si játra
Boje soukromé, ve vlastní kůži a s vlastním rozumem- jó, to je teprve něco.

Dnes máme s mužem výročí svatby. Jsme spolu 4 roky a ještě jsme se nezabili. Poslední měsíc mi tato skutečnost problikávala v hlavě a já si víc srovnávala, jaké to bylo, když jsme se poznali. A také jaké bylo poprvé s ním zajít do jeho oblíbené hospody. A jak jsem měla chuť ho uškrtit tu noc po našem svatebním dni. A že jsem vlastně ráda, že jsem to neudělala.

Dnes si pro změnu procházím naše rozdíly. Jedinečnost každého z nás je prostě neuvěřitelná. On je introvert, ale ne tak velký jako já. A já mám ráda i ticho a nejsem tak vyhraněná. A kolikrát se na sebe za to zlobím.

Protože mě štve, moje potřeba nevyjadřovat se úplně ke všemu a na všechno mít svůj vlastní názor. A jakmile někdo to ožehavé téma nakousne, vstát a vpálit svoje stanovisko s kadencí kalašnikova. (Myslím, že o tom jednou psala Lúmenn, o tom, že je v dnešní době moderní mít na všechno názor a každému ho cpát. Sice pitomě zaujatý a nevyzrálý, ale mít ho. Na všechno.)

V pubertě mi došlo, jak moc mě náboženské vyznání mojí matky svazuje hlavně v tom ohledu, že nechci nikomu na potkání říkat, co si myslet, kdy nemyslet a co si myslím a nemyslím já. A taky jsem zjistila, že nic není jen černobílé. A je mi bližší spíše se zamyslet nad rozmanitostí úhlů, ze kterých se dá jeden problém vidět a roztřídit. A tak nakonec nevidíte jen vystínovanou šmouhu, ale jednotlivé aspekty. Pro mě to je možná obohacení a moje zamyšlenost se stává i útočištěm. Na druhou stranu jsem neschopná odsoudit s čistým svědomím to očividné, jednat v afektu jako můj muž. A být radiskální. Jistě, pokud matky vyhodí novorozeně do popelnice, prohlásím sama, že bych pro ni taky našla velký pytel, ale velké otázky týkající se národa, společnosti i migrace- to žádný pytel nenapraví. Je pro mě velmi, velmi těžké se naštvat natolik, abych kancléřku poslala do háje, ať mi některé její výroky přijdou jakkoli kravské. Chápu, že s minulostí Německa si nemohla jen tak dovolit zaujmout jiný postoj, než jaký zaujala. A pro tuto svoji neschopnost se sama na sebe zlobím.

Takže teď už víte, že každé zobrazení a zveřejnění článků, které jsou osobní a také jsou fakt o něčem (v mém případě překvapivě ty v TOP5), jsou napsány vlastně s velkým sebezapřením, v boji se sebou i tím, co jsem si slíbila, že dělat nebudu. Ať to vypadá jakkoli zbaběle.

Další články