Nespavost vyléčily děti

2. března 2017 v 8:44 | faun |  To lidské
Ještě před několika lety se mi běžně stávalo, že momenty bezprostředně před spánkem jsem věnovala rekapitulaci dne. A ne jen v tom dobrém. Když se stal nějaký průšvih, přehrávala jsem si všechno v hlavě a na nepříjemné otázky a narážky jsem reagovala jinak. Promyšleněji a více asertivně. Ne tak překvapeně. A jak jsem se tak užírala a stresovala před spaním, spánek sám o sobě stál za suchý z nosu. Ráno jsem bývala naštvaná dvojnásob, kromě nepříjemných chvil během dne předešlého, mě to celé zlobilo celičkou noc během spánku a já si ani na chvilku neodpočinula s jednou, normální myšlenkou.

Tohle mi vyléčily děti. Ne, že bych se přestala trápit svými nedostatečnými reakcemi na krizové situace. I když mi svým způsobem bylo víc jedno, co si o mě kdo myslí. Pokud šlo o moje holky, slova mi padala z hlavy sama a já svoje rozhořčení, v případě jejich ohrožení, dokážu dát najevo prvotřídně.
 

Možná, možná ne

1. března 2017 v 14:31 | faun |  Knihovnička
Udělala jsem si radost a plná nadšení, že se mi s holkami za zády povedlo přečíst jednu knihu, koupila jsem si druhou, na kterou mám nostalgické vzpomínky. A upřímně, měla bych škole poděkovat za pár věcí, kterými mě obohatila do dospěláckého života. Toto je jedna z nich.

To byl školní rok 2009/2010 a nás čekala maturita. Ten rok jsme před třídou měli referáty o knihách, které jsme si mohli zapsat mezi dvacítku přečtených, o kterých budeme mluvit, pokud si vytáhneme jejich období. V den, kdy se vybíraly referáty, jsem marodila, takže v den mého návratu mezi (zatím) živé, na mě čekaly dvě možnosti. Obě stejně neznámé. Los vyhrála ta kniha s vtipným jménem autora. Fulghum. Čte se Fuldžum. Při rychlém opakování to dž znělo jako č, takže fulčum nečum. Fakt mi to alespoň tehdy přišlo zábavné. Učitelka neměla nároky na určitou knihu a nechala na mě, kterou si vyberu. Když jsem se v telefonátu mimochodem zmínila tetě, o týden později mi v balíčku přišly poštou 3 knihy, které měla doma. Prý, abych si je v klidu pročetla, klidně si zatrhávala a nechala si je tak dlouho, jak budu potřebovat. A první, kterou jsem vzala do ruky, se jmenovala Možná, možná ne.

Stíhačky tygrů

24. února 2017 v 15:46 | faun |  To lidské
"Neptej se mě, koho kastruji. Kastruji tebe." (Hemingway, Teorie tygra)

***
Minulý víkend k nám přijela na návštěvu kamarádka. Především kamarádka mèho muže, dokonce se kamarádili během svých vztahů se svými již bývalými partnery a byla naděje, že by byli spolu. Ale čas a okolnosti se změnily a dopadlo to také dobře, Dana jsem ulovila já na svůj humor, občas nepořádek a systém popisování krabic při malování, takže mi již několikrát z legrace líbal nohy. Z Radky jsem byla trošku nervózní, ale sobotní večer za mě vyřešil můj úžasně unavený muž, protože přišli domů až ve 3 ráno- tedy už v neděli. On padl do postele, já z ní vylezla a začala jsem rozespalá uklízet nákup, který v tašce s sebou přenášel ze dvou hospod několik hodin.

Ráno byl na muže vtipný pohled, šlo na něm vidět, jak hodně blbě mu je. Nabídla jsem mu šeptem kafe a możnost teplé polívky nebo včerejšího guláše do postele, ale jen udělal pohyb rukou, jako když odhání rukou vosu od půllitru. Holky začaly řádit, chvilku jsem je nechala, uznávám, byla jsem trochu škodolibá. Nakonec jsem je oblékla a s "tetou Radkou" jsme šly na procházku. Na dvě hodiny.
***
 


Počat/a kde?

22. února 2017 v 14:57 | faun |  To lidské
Během svého života míváme momenty plné sentimentu a zvědavosti. Někdy si dokonce říkáme, že na odpovědích nezáleží a co bylo, to bylo, hlavně že se to nějak stalo. To je sice možné, ale znát fakta taky není k zahození.

Dneska jsem dočetla knihu člověka, který mi velmi imponuje. Prožil mnoho, udržel si nadhled a dělí se s námi o své rány i postřehy na listech svých knih. Člověku se až nechce věřit, že není fiktivní. V jedné kapitole se rozepsal o svých myšlenkách spojených s vyplňováním úředních lejster. (Brzy se k této knize rozhodně vrátím a napíšu o ní další "knihovničkový článek".) Jedna věc je nudná odpověď do kolonky Místo narození. Druhou, za to více zajímavou, by byla Počat/a kde. Kolik z nás se na jednom místě narodilo, ale život nás zavál jinam a se změnou adresy přišlo i štěstí? Vždyť přece má cenu se zajímat, kde a třeba za jakých okolností jsme vznikli. Třeba v mém případě to hodně věcí vysvětlilo.

Vejce a já

13. února 2017 v 14:04 | faun |  Knihovnička
Před několika měsíci jsem na blogu mladé slečny četla článek, který byl kritikou spisovatek a odsuzoval je do role vynikajících pisatelek naivní a jednoduché červené litetatury, jako celkově neschopné napsat dobrou, čtivou knihu s nadhledem a bez zbytečnèho babrání se v citech. Osobně si dovoluji nesouhlasit, pár žen, s životním rozhledem a jasnou myslí, jsem našla a přidala si jejich díla do police. A tato kniha je právě jednou z výjimek, které hodlám bránit a rozhodně ji budu doporučovat a půjčovat kamarádkám. Ne jako podložku pod hrnek kafe.

Moje tchýně je skvělá. Vím to celkem jistě. Říká se, že hodně o lidech řekne to, co čtou. Čím si plní hlavu. A tak mě potěšilo, když jsem slyšela jména vyřčena naší češtinářkou na střední. Jedna perla vedle druhé. Já si chtěla jejich díla přečíst, ale v knihovně mě cestou k okýnku s horou knih v ruce došlo, že to asi nestihnu-nepřelouskám-možná přestane bavit- nebo prostě nevím, proč ne. Na poslední chvíli jsem se zalekla té výzvy, která mi najednou přišla zavazující. Co když rozečtu Na západní frontě klid a nebude mě to bavit?! Nebo přečtu pár stran a odradí mě to od dobrého autora, o kterém mám prostě až moc vysoké mínění? A nedozvím se, Komu zvoní hrana. Víte, co myslím?

A tak jsem z výčtu knih, které se mojí tchýni líbí, sáhla po té, kterou jsem neznala a nikdy o ní neslyšela. A navíc ji napsala žena. Zní to jako sázka na outsidera, protože z favorita se mi klepou nohy, ale jsem prostě někdy srab. Přišla jsem ke knize, u které jsem neměla žádná očekávání a s každou stránkou u mě ta XY stoupala v ceně. Paráda.

Další články